Projděte se po mlýnech na Radotínském potoce!

Musel být velmi starý, neboť pověst o něm říká, že zde král Karel IV. zbloudil na cestě z Karlštějna a překvapila ho tma. Zachránilo ho světýlko v okně zdejšího mlýna. Král za to mlynáři udělil výsadu svobody a nechal narazit dokonce zlaté groše, které prý zůstaly uschovány v základech mlýna. Na tuhle pověst mlýn doplatil. Kterýsi "zlatokop" jej koupil a poklad hledal. Rozkopal mlýnské zdi a dnes jsou z mlýna jen rozvaliny. Původně patřil lénu dobříčskému ku hradu Karlštejnu a nazýval se mlýn Hladký, pak Jelínkův, na starých mapách uváděný též jako Hladkovský či Spálený.

Nejzachovalejší ze všech mlýnů na Radotínském potoce, s kompletním a provozuschopným mlýnským zařízením. Mlýnská budova je barokní, s atikovým štítem. Původně patřil dominikánům. Zmiňován je od roku 1666, kdy sem přišel mlynář Matouš Měchura, historie mlýna je však určitě starší. Měchurové zde mlynařili do roku 1737. Poté se mlynáři rychle střídali, přičemž právo rozhodovat o majitelích si ponechávala chotečská vrchnost. Roku 1776 koupili mlýn Václav a Františka Veselí, od té doby zůstává ve vlastnictví tohoto rodu a dědí se z potomka na potomka. Roku 1928 byl osazen elektromotor, roku 1942 bylo vodní kolo nahrazeno turbínou. Mlít se přestalo roku 1951. V letech 1991-92 byl mlýn obnoven včetně mlýnské nádržky, od roku 1993 je zařízení opět v chodu. Roku 2009 byla obnovena malá vodní elektrárna.

Dobře zachovaný areál mlýna na pravém břehu Radotínského potoka v současné době prochází rekonstrukcí. V písemných pramenech zmiňován v pol. 16. stol. Býval součástí svobodného gruntu v Ořechu, zvaného Jílkovský. Ve druhé pol. 17. stol. byl v držení kapituly sv. Víta, roku byl 1715 prodán mlynáři Václavu Kalinovi. Ten měl mlýn již předtím (pravděpodobně od roku 1700) propachtovaný. Procházelo se dvorem, za první republiky patřil k mlýnu i hostinec, kde bylo možno dostat láhvové pivo, limonádu i čerstvě nadojené mléko a čerstvý domácí chléb s domácky stlučeným máslem. Mlít se přestalo v roce 1947. Rod Kalinů držel mlýn donedávna, dnes slouží k bydlení a je nepřístupný. Zachoval se jez, rybníček a je patrný i náhon.

Historie mlýna začíná po třicetileté válce, kdy se zakládaly gruntovní knihy. Mlýn byl zřejmě panský, protože vrchnost na něj v té době měla podací právo. V té době ho držel Jiří Brejcha, jeho rodina zde hospodařila až do roku 1873. V letech 1873-1877 drželi mlýn manželé Václav a Kateřina Kozákovi, poté manželé Kubrichtovi a od roku 1892 Josef Stočes. Roku 1904 získal mlýn Antonín Mašek. Jeho rodině mlýn patří dodnes, avšak mlít přestal v roce 1950. Dlouhé roky byl stále udržován a připraven k mletí, pro děti radotínských škol, které sem chodily na exkurze, to bylo zajímavé poučení o dřívějším způsobu života. Čtyři samostatné budovy (na jižní straně pouze kůlny) uzavírají čtvercový dvůr na levém břehu Radotínského potoka pod jeho soutokem s Mlýnským potokem. Rybníček, ze kterého vede náhon na mlýn, je napájen oběma potoky. Nejstarší západní budova pochází z pol. 17. stol. V severním průčelí této budovy kamenný portál, nad ním nika se sochou sv. Jana Nepomuckého. Patrný je náhon a stále stojí mlýnský jez, je užíván k bydlení, zachovalé a provozuschopné mlýnské zařízení.

Budova je ve špatném stavu. Patrný je mlýnský náhon. Neudržovaný mlýn stojí na pravém břehu Radotínského potoka na konci osady Cikánka ve směru od Radotína, připomínán je již roku 1402. Mlýn byl zemanský, mlynáři se zde často střídali. Roku 1808 koupil mlýn Jan Mildner a od něj roku 1860 František Špaček. Rodina Špačkova zde hospodařila až do roku 1982. 1939 byl mlýn uzavřen a po válce znovu zprovozněn, roku 1950 však byl provoz mlýna definitivně ukončen. Koncem 60 let bylo rozebráno strojní zařízení, následně mlýn přestavěn k obytným účelům. Z mlýna je zachována jen dvoupatrová, dnes chátrající mlýnice - obytná i hospodářská část byla zbořena. Mlýn je nepřístupný.

Stával na konci osady Cikánka, kde se potok dělil na Jalový a Hlavní a poblíž silnice tvořil nádržku. Na mapách je značen již v polovině 18. stol. V roce 1886 přichází na mlýn Karel Kalina pocházející z Pod Wořešskýho mlejna v Chotči. Hlavní silnice vedla tehdy středem dvora, stejně jako u Kalinů pod Chotčí. V blízkosti mlýna byla Böhmova hospoda na Cikánce, cíl výletů mnohých Pražanů. Při vjezdu do dvora stála menší štíhlá věž, ve které byla kaplička. Voda potoka poháněla turbíny, které zásobovaly elektrickým proudem nejen mlýn, ale i osadu, hospodu a několik domků patřících k lomu na slivenecký mramor. V době výstavby cementárny Lochkov a  po otevření nových lomů v okolí (60. léta) mlýn Václava Kaliny pustne, mizí hospoda Na Cikánce a v roce 1985 je mlýn s celým příslušenstvím srovnán se zemí, jeho místo zavezeno navážkou.

V zápisech je zmiňován již roku 1499, kdy dal král Vladislav II. Jagellonský opatu kláštera zbraslavského svobodné právo zpracovávat staré šaty na výrobu papíru. Mlýn byl za třicetileté války zcela rozmetán a na pozemku byl postaven roku 1684 mlýn nový, zvaný Hadrový. Koncem 19. stol. vznikla vedle mlýna výletní restaurace U Brouchů (do rodiny Brouchů přešel mlýn sňatkem v 18. stol.). Roku 1903 koupila budovy fa Bárta a Tichý, později "Prastav" a zřídila zde drtírnu a opracování mramoru. V obytné budově byla později výroba žehliček a jeden čas i sodovkárna. Restaurace s tanečním sálem, kde byly před válkou pořádány taneční zábavy a sokolské slavnosti, fungovala až do 2. sv. války, po ní převzala objekt firma Flieder (Janka), která v ní zřídila jídelnu pro své učňovské středisko. Část budov, byť značně přestavěných, je dnes součástí komerčního areálu.

První zmínka o mlýně je z roku 1432. V letech 1618-1802 zde mlynařil rod Bluckých, po nich pak rod Veselých. Po roce 1886 koupil mlýn Emil Čumrda, po jeho smrti se vdova Amálie provdala za Jana Böhma, který u mlýna zřídil pilu. Bruslení na mlýnské nádržce se stalo velice populární v roce 1935, kdy kluziště přešlo do péče Sokola. Bruslilo se za doprovodu hudby i večer při umělém osvětlení, což byla tehdy věc mimořádná a nevídaná. Tato kapitola definitivně skončila za protektorátu v únoru 1941, kdy byl Sokol zakázán a bruslení se k Böhmům už nikdy nevrátilo. Nádržka vzala za své roku 1958, kdy byla zasypána materiálem ze stavby vlečky do cementárny. Po roce 1948 byl objekt znárodněn a byla zde zřízena Strojně-traktorová stanice, od roku 1960 pak střední odborné učiliště, zaměřené na opravy zemědělských strojů.

Radotín, GPS 49°58'56.770'' 14°21'43.535''

Byl posledním mlýnem na Radotínském potoku, stával na náhonu z Radotínského potoka. Existoval již v době předhusitské a v záznamech se vyskytuje od roku 1432. V roce 1587 byla držitelem mlýna vrchnost kláštera zbraslavského, v době třicetileté války byl mlýn bez provozu, v sutinách. Od r. 1653 je v soupise zaznamenán opět jako "mlejn Panskej", byl v majetku mlynářského rodu Vosolilů, poté Šnajberků. Roku 1864 byl v Radotíně založen Poštovní úřad, který byl umístěn nejprve v tomto mlýně. Dolejší mlýn skončil svoji činnost před koncem minulého století, objekt koupil Antonín Vichr a zřídil zde firmu Vichr a synové - výroba kovozboží, zvaná Vichrovna. Firma měla vlastní elektrárnou a vyráběly se tu železné postele, umyvadla, police, sáně. Koncem první světové války objekt koupil pan Broulím a vybudoval zde "První českou továrnu emailových štítů" čili smaltovnu. Po znárodnění byla smaltovna v provozu jako družstvo Smalt, dnes je zde firma S&S vzduchotechnika. Mlýn je zcela přestavěn, bez technologie.