Zimní radovánky

Článek o zimním sportování napsala Andrea Gruberová

Zimní radovánky patřily v minulosti díky kopcovitým terénům k životu v Radotíně. Když bývalo plno sněhu, například za první republiky a protektorátu, tak se to všude po obci hemžilo dětmi i dospělými, kteří se snažili více či méně úspěšně provozovat nějaký zimní sport. Nejčastěji se oddávali sáňkování a bruslení.
Velký zájem začal být také o lyžo­vání. Před druhou světovou válkou mělo v oblibě tento sport jen několik málo radotínských rodin. Za první republiky se lyžovalo hlavně v pohraničních horách a zajíždělo se i do Tater. 

Během druhé světové války však místním zájemcům o lyžování zbyl jen Radotín. A tak se lyžovalo například na Říháku, z kopce Homolka a hlavně ve Slavičím údolí. To si v té době vyslouži­lo přezdívku Radotínský Davos. Jezdilo se v obyčejných botách, vázání bylo pri­mitivní. Teprve později se začalo obje­vovat vázání značky Kandahár. To už se v Radotíně kvůli stále více zastavěným ulicím lyžovalo jen ve Slavičáku.
Vedle lyžování zůstávalo nadále nej­oblíbenější bruslení. V Radotíně byly pro tento druh sportování docela dobré podmínky. U klidných hladin vodních tůní na Zděři, na Krňově pod Zbraslavským zámkem, na mlýnské nádrži u Mašků nebo na mlýnské strouze u hostince U Brouchů stačilo několik mrazivých dní a už se dalo bruslit. Když mrzlo déle, vznikal led i na Berounce, na které se bruslívalo při velkých mrazech ještě počátkem 70. let minulého století. 

Velká obliba bruslení zachvátila Radotín v roce 1935, kdy mlýnská nádrž Böhmova mlýna (v dnešním areálu učiliště) přešla do správy Sokola Radotín. Pořadatelé se postarali o perfektní servis včetně občerstvení, doprovodné hudby a večerního osvětlení. Bruslení na nádrži skončilo v době protektorátu v únoru 1941. Samotná nádrž byla zasypána v roce 1958 materiálem ze stavby vlečky do cementárny.
Zasněžené radotínské kopce lákaly děti k sáňkování. Sáňkovalo se nejen na volných pláních, ale vzhledem k malému množství aut a koňských povozů i na silnicích. Silnice k Třebotovu se sjížděla z místa od Obrázku (zhruba od horního hřbitova Na Pískách) až ke křižovatce u Radotínského potoka. 

Sjezd z Lahovské končil až Na Betonce. Velmi oblíbený byl prudký sjezd od domu hajného kolem kina dolů k potoku. Populární byly i menší kopečky jako třeba od šraněk kolem hospody U Portlandu.
Kromě silnic se děti vyřádily na všech volných pláních, kterých bývalo v Radotíně dost. Sjíždělo se od lesa po Říháku až kolem sokolovny k nádraží. Dále od Třebotovky kolem lesa pana Dukáta v oblasti Viniček. Po zastavění louky rodinnými domy (starousedlíci nazývali místo Jeruzalém) počátkem 70. let zbyla v této oblasti jen Krupičárna, na které se jezdilo od Třebotovky. I tento kopec byl v posledních letech zastavěn, takže v současnosti zbývá pro sáňkování jen Slavičí údolí, které svou oblibu neztratilo ani dnes.