Střípky z radotínského hřbitova 1

Úvodní článek ze série věnované radotínskému hřbitovu napsali Jan Lukavský a Jan Přikryl

V loňském roce radotínští letopisci pro veřejnost zorganizovali dvě hojně navštívené vycházky po radotínském hřbitově. Na ně nyní navážeme nepravidelnou sérií věnovanou některým osobnostem, které na zdejším hřbitově nalezly místo posledního odpočinku. Tuto sérii otevíráme úvodním přiblížením historie radotínského hřbitova a medailonem otce a syna Šetenových.

Z historie radotínského hřbitova

Pokud nepočítáme řadu pravěkých pohřebišť v radotínském katastru či raně středověké pohřebiště u Lahovic, nejstarší známý radotínský hřbitov se nacházel okolo kostela sv. Petra a Pavla, což je ostatně dodnes dobře patrné. Zakládání hřbitovů okolo kostelů bylo v minulosti obvyklé, v případě, že se kostel nacházel v centru obce, však přítomnost hřbitova představovala značné hygienické riziko, proto bylo pohřbívání uprostřed zástavby v roce 1784 zakázáno císařem Josefem II. Toto opatření se však radotínského hřbitova nedotklo, Radotín byl v té době pouze malou vsí, která se navíc rozkládala podél Radotínského potoka přibližně v oblasti dnešního náměstí Osvoboditelů, tedy ne v bezprostředním okolí kostela. Kostel sv. Petra a Pavla stál vcelku osaměle na pahorku nad obcí a v době císaře Josefa jeho scenerii doplňovala pouze zádušní chalupa sloužící jako škola, která stála přibližně v místě dnešní radnice.
K přesunutí hřbitova došlo až téměř o 100 let později. Radotín roku 1881 zažíval nebývalý rozvoj, rychle přibývaly stále nové továrny a s nimi se do Radotína stěhovali noví obyvatelé. Malý prostor okolo kostela přestával k pohřbívání stačit a nový hřbitov vznikl o asi 100 metrů dál, v loukách a polích ve směru na Černošice. Na tomto hřbitově, dnes označovaném přídavným jménem "starý", pak také našla místo posledního odpočinku řada osobností, které se na rozvoji Radotína v tomto období podílely, ať už to byl starosta zbraslavského okresu a radotínský statkář z čísla popisného 1 Otakar Nebeský, zakladatel zdejšího sboru dobrovolných hasičů a starosta Sokola Václav Drchota, nebo dlouholetý řídící učitel Václav Schmidt. Ten v Radotíně začal vyučovat roku 1874 v nově postavené školní budově, která vznikla poté, co původní chalupa se dvěma třídami přestala rozrůstající se obci stačit, aby o 27 let později slavnostně otevíral další řešení stoupajícího počtu obyvatel, opět novou školní budovu, tentokrát již městského typu s pěti prostornými učebnami a tělocvičnou.
Stejně jako rozšiřujícímu Radotínu opakovaně přestávala stačit škola, už v době 1. republiky bylo nutné zahájit diskuzi i o dalším rozšíření hřbitova. Padaly návrhy na zřízení nového na Lahovské či u silnice do Třebotova, přičemž právě tento návrh byl nakonec realizován v 70. letech. V 1. polovině 20. století však ještě zvítězilo rozšíření hřbitova směrem k řece, které bylo dokončeno v roce 1940, čímž zdejší starý hřbitov získal svou dnešní podobu. Prostor rozšířeného hřbitova byl pět let poté využit k pohřbu radotínských občanů, kteří se zúčastnili květnového protinacistického povstání, stejně jako tří vojáků Ruské osvobozenecké armády, kteří padli v boji na straně povstalců a je jim věnován hrob v rohu u hřbitovní zdi.
Když starý hřbitov koncem 60. let obklopil ze dvou stran areál znovu rozšířené základní školy, z hygienických důvodů přišel zákaz klasického pohřbívání do země. Tyto pohřby pak musely probíhat v okolních obcích, než byl v roce 1972 konečně povolen vznik již zmíněného nového hřbitova v lokalitě Na Pískách při silnici do Třebotova, který spolu s urnovým hájem v Otínské ulici kapacitní problémy zdejších hřbitovů vyřešil.

Jan Lukavský

Jan Šetena a Richard Shettena

V dolní části radotínského kostela při severní opěrné zdi se nachází důstojně vypadající a udržovaný hrob, který vyvolává víc otázek, než nabízí odpovědí. Vlastně ne hrob samotný, ale dvě jména z mnoha uvedených na náhrobku. A vlastně ani ona dvě jména, nýbrž nápisy pod nimi. U Jana jde o text "Zakladatel vídeňské "Besedy" a podpůrného spolku "Pokrok" ve Vídni", u Richarda pak o označení "žurnalista". U druhého ze jmenovaných také zaráží způsob zapsání jména (Shettena), který neodpovídá ani českému, ani německému pravopisu.
Jít po stopách těchto záhad znamenalo vydat se na objevitelskou cestu. V archívu Letopisecké komise není k uvedeným jménům ani zmínka, což naznačuje, že nositelé těchto jmen pravděpodobně nezanechali ve veřejném životě v samotném Radotíně žádnou stopu. V soupisech význačných hrobů či v průvodcích po pražských hřbitovech je ale jejich hrob často citován. Znamená to tedy, že své proslulosti dosáhli za hranicemi Radotína? Podstatné by k tomu snad dokázali říct žijící potomci – a jejich svědectví bychom v Letopisecké komisi velmi uvítali. Bez něj nám nezbylo než se opřít o několik málo dostupných písemných záznamů a zbytek odvozovat z nepřímých indicií. 
Jan Šetena se narodil jako Johann Karl Schettena v roce 1863 na Novém městě a pokřtěn byl u Sv. Petra. Jeho rodiče byli Joseph a Josefa Schettenovi, otec se živil jako prýmkař. Další ověřené datum se týká až data Janova sňatku s vdovou Annou Šimkovou, rozenou Ptáčkovou ze Zbraslavic. Jde o 8.9. 1892, tedy asi 7 měsíců poté, co Anna ovdověla. Svatba byla u Sv. Štěpána na Novém městě, kde mladá rodina také bydlela. Podle míst křtů dětí, která z manželství vzešla, se často stěhovali. Richard 1893 Vinohrady, Maria Paulina (později Kabourková) 1895 poblíž P. Marie Sněžné, Jiřina Marie (později Plívová) 1900 na Podskalí. Povoláním byl Jan truhlářem a modelářem.
Pokud jde o jeho pobyt ve Vídni, přicházela by v úvahu buď doba před svatbou, tedy 80. léta 19. století, pravděpodobnější jsou až 10. léta 20. století. Jak dlouho tam byl a kdy se vrátil není známo, umírá však už v Radotíně 22.5.1946 a o dva dny později je zde jeho pohřeb. Jisté je přitom jen jedno, že slavnou Slovanskou (později Českou, dodnes existující) Besedu ve Vídni založit nemohl, ta vznikla v roce 1865, a tím spíše ani spolek "Pokrok", ustavený dokonce už v roce 1863. V onom na náhrobku reklamovaném "zakladatelství" ovšem nemusí jít o cimrmanovskou mystifikaci. Zvláště před 1. světovou válkou, kdy se Vídni jen s mírnou nadsázkou říkalo největší české město (cca 180 tis. obyvatel českého původu), tam fungovalo odhadem na 400 krajanských spolků, a nelze vyloučit, že některý se označoval též jako "Beseda" či "Pokrok". V dobách 1. republiky počet i aktivita českých spolků ve Vídni poklesla, m.j. ve vazbě na reemigraci krajanů do staré vlasti. Úplný zákaz těchto spolků nastal pod nacistickou správou města v roce 1940. Jan Šetena se tak mohl podílet nikoli na zakládání, ale na obnově řečených spolků. To by ovšem znamenalo, že do Radotína přišel až těsně před svou smrtí. Tápeme. 

Ještě více nejasností ovšem panuje kolem Janova syna Richarda. V tuzemsku jsou dohledatelná vlastně jen dvě z jeho životních dat: narození 2.11.1893 na Vinohradech a pohřeb v Radotíně 20.1.1959. Jako datum úmrtí je ale na náhrobku uveden 22.11.1958. Dvouměsíční odklad pohřbu by mohl (ale nemusel) svědčit o tom, že ke skonu došlo jinde než v Radotíně, nebo vůbec mimo Československo. To, že v Česku chybí i údaj o jeho svatbě, by opět mohlo vést k závěru, že se do Vídně přestěhoval jako mladý – s otcem, resp. s celou rodinou - ještě před 1. světovou válkou. Indicií pro dlouhodobý pobyt v německy mluvícím prostředí je i Richardův návrat k formě zápisu svého jména, jaký používal jeho děda, tedy Schettena. To, že na náhrobku vypadlo z jeho jména "c", pravděpodobně dokládá jen to, že někdo, kdo se o Richardův pohřeb staral (snad jedna z jeho sester, Marie Kabourková či Jiřina Plívová, které prokazatelně v Radotíně bydleli již od 30. let.) neznal německou gramatiku.
Nejpracnější – a bohužel přesto nepříliš plodnou – částí celého pátrání po osudu Šetenových ovšem bylo hledání odpovědí, co znamená u Richardova jména ono označení "žurnalista". Z přehledu krajanského tisku z archívu Památníku písemnictví (PNP) vyplývá, že u žádné česky psané krajanské tiskoviny ve Vídni nefiguroval jako redaktor, jméno "R. Šetena" je ovšem zaneseno (ve 20. letech 20. stol.) mezi přispěvateli čili autory jednotlivých článků. Konkrétní texty se sice ze zdrojů PNP najít nepodařilo, není ale důvod pochybovat o tom, že R. Šetena je "náš" Richard a že byl v nějaké míře literárně činný. Zda rozsah a obsah této činnosti opravňoval k titulu "žurnalista" je již s otazníkem, rozhodně by se svými (česky psanými) příspěvky neuživil. Ale ani zde nemusí jít o cimrmanovskou mystifikaci: pokud je doložen zřejmě dlouhodobý Richardův pobyt ve Vídni, mohl být skutečně žurnalistou na plný úvazek, ovšem píšícím do německy tištěných novin či časopisů. Prokázat tuto hypotézu je ovšem v dané chvíli nad síly a možnosti letopisecké komise. Snad by jako indicie mohla svědčit poněmčená forma Richardova jména, ale i zde tápeme.

Jan Přikryl