Sto let elektřiny v Radotíně

Článek k výročí elektrifikace Radotína napsal Jan Přikryl

Jestliže se dnes občas sami sebe nevěřícně ptáme: "jak jsem vůbec mohl žít bez mobilu", jsme na dobré cestě vžít se do pocitů generace našich prarodičů, resp. praprarodičů, kteří si kladli ještě závažnější otázku, totiž "jak jsme vůbec mohli žít bez elektřiny". Vždyť dnes je existence bez proudu už úplně nepředstavitelná. I proto snad stojí za to připomenout si "malé" radotínské výročí, totiž 100 let od elektrifikace obce.

Rok 1924 byl vybrán jako mezník, kdy byl elektrický proud zaveden již do cca 80% místních domácností a elektřina se stala obecně dostupnou komoditou. Formálně byl ale proces elektrifikace Radotína ukončen až v lednu 1925 kolaudací trafostanice a ani to ještě nebyl úplný závěr, neboť na Lahovskou "doputoval" proud až v roce 1931. A podobně "protáhlé" byly v Radotíně i počátky elektřiny.

Budiž světlo
Kdo by očekával, že jejími největšími propagátory v průmyslovém Radotíně budou místní továrny, mýlil by se. Výrobní technologie se dlouho bez vstupu elektrické síly obešly, a pokud se od začátku 20. století v tomto ohledu situace měnila, dokázaly si místní firmy pomoci vlastní výrobou elektřiny a dodávky z veřejné sítě nepostrádaly.
To byl i případ podnikatele Antonína Vichra, který po koupi Dolejšího mlýna (čp. 25) zde v roce 1900 zřídil továrnu na železné zboží a pro pohon strojů využíval elektrický proud vyráběný turbínou poháněnou vodou z mlýnského náhonu a parním strojem. Dodávky z veřejné sítě tedy nejen nepotřeboval, dokonce trvale vykazoval přebytky proudu. Ty byly dodávány zprvu do budovy obecního úřadu, od roku 1909 i do obecní školy a její tělocvičny, kterou tak ve večerních hodinách mohl využívat místní Sokol. Zmíněné komerční dodávky přebytků elektřiny zůstaly zachovány i po odchodu A. Vichra z Radotína (1914), ba nový majitel mlýna JUDr. Sobotka ze Zbraslavi učinil další vstřícný krok: zřídil v roce 1915 zdarma pro potřeby obce velkou lampu osvětlující okolí mlýna. V Radotíně šlo o symbolický mezník vzniku moderního veřejného osvětlení obce.
Zdůrazněme zde slovo "moderního". Veřejné osvětlení v Radotíně totiž existovalo již od roku 1894, byť nepříliš rozsáhlé, ani efektivní. V uvedeném roce obec pořídila 9 gazolínových lamp (na trase od nádraží ke kostelu), později přeměněných na petrolejové. S mírnou nadsázkou lze říci, že největší užitek z tohoto "veřejného osvětlení" měl obecní ponocný, kterému přibyla i (placená) funkce lampáře. Na začátku 20. století jim byl V. Kolprecht, na kterého již připadla i péče o první elektrickou lampu - zmíněnou výše.
O několik let později, konkrétně v roce 1920, se podobnou cestou vydala firma Ferrovia, která z přebytků vlastní výroby elektřiny zajišťovala provoz veřejného osvětlení v dnešních ulicích Achátová, Strážovská a Ametistová. Méně velkoryse se zachovala (taktéž v roce 1920) největší továrna v obci, cementárna (stará), která na svůj účet zajišťovala osvětlení křižovatky na Černošice a Třebotov jedinou elektrickou žárovkou.
Z uvedeného je zřejmé, že v prvních desetiletích 20. století byla v Radotíně elektřina už obecně známým pojmem, bohužel ale také stejně obecně nedostupným. První příležitost, jak tento stav změnit, se naskytla v roce 1917, kdy obec obdržela nabídku připojení z elektrárny v Michli. Nabídka však byla obecním zastupitelstvem odmítnuta s odůvodněním, že " v nynější době nehodlá elektrické vedení zařizovat a v době pozdější přemýšlí o zřízení vlastní elektrárny". Dnes se už nedopátráme, zda úvahy o vlastní obecní elektrárně byly míněny vážně, nebo zda se za tímto usnesením neskrývá jen nechuť přebírat na obec uprostřed válečného marasmu další agendu. Okolnosti svědčí spíše pro druhou možnost, neboť to byl právě "válečný" starosta Bohumil Haman (ve funkci 1912 – 1919), který se po roce 1918 stál jedním z nejaktivnějších propagátorů elektrifikace obce.

Nástup moderní doby
To však již bylo v jiných podmínkách, nastavených m.j. Zákonem o všeobecné elektrizaci č. 438/1919, který byl Národním shromážděním schválen 22. července 1919. Potřeba podpory soustavné elektrizace Československa vycházela z neradostného výchozího stavu, kdy přístup k elektřině měla v roce 1918 v dnešním Česku jen zhruba třetina obyvatel, v samotných Čechách to bylo 40 procent, navíc koncentrovaných ve velkých městech, zatímco venkov (kam v té době patřil i Radotín) zůstával stranou.
Podpora, kterou citovaný zákon zakládal, byla dvojího druhu, jednak administrativní (zjednodušení přípravy a realizace rozvodů elektrické energie), jednak finanční, kde však nešlo o dotace na výrobu a distribuci energie, ale o majetkové vstupy státu do tzv. elektrických podniků, v nichž veřejnoprávní korporace musely mít alespoň 60% kapitálu.
Ani za této situace ještě nebyla cesta Radotína k elektřině přímá. Jistý čas (1921) ztratila obec "sousedským" vyjednáváním o dodávkách z vodní elektrárny v Dolních Černošicích – Bluku (která stála mimo vznikající soustavu elektrických podniků), než se ukázalo, že kapacity tohoto zdroje pro potřeby Radotína zdaleka nedostačují.
Průlom tedy nastal až v roce 1922, kdy obec vstoupila v jednání s Elektrárenským svazem středočeských okresů, který v té době vedl linku elektrického vedení z Kladna do Neveklova – právě přes Radotín. Již 22. ledna 1922 ustavilo obecní zastupitelstvo elektrickou komisi, která měla průběžně řešit technické, právní a hospodářské záležitosti elektrifikace.
Následně proběhly dvě veřejné schůze, na nichž byl získán souhlas většiny občanů se zavedením elektřiny do obce. Další vývoj ukázal, že tento souhlas asi nebyl bez výhrad. Vinou čehož mohla být vlastní stavba elektrorozvodné sítě a domovních přípojek zadána až 1. srpna 1923, a to firmě Havránek z Prahy – Dejvic, s rozpočtovými náklady cca 196 tis. Kč.
V obecní kronice jsou zachyceny stížnosti na solidnost tohoto dodavatele, zejména pokud jde o dodržování termínů realizace. Z části v tom ovšem byl dodavatel nevinně. Sice 27. listopadu 1923 byl do obecní sítě poprvé zaveden elektrický proud, osvětleny ulice a cca 80 domů v Radotíně. To však byla jen cca třetina domovního fondu v obci. Zdržení stavby tak měla na svědomí zejména liknavost majitelů nemovitostí s vyslovením souhlasu s připojením na síť. Elektrárenský svaz nakonec sám prováděl reklamní akci, v níž argumentoval, že vstupní náklady na připojení se – při srovnání cen elektřiny a petroleje – do roka vrátí. Agitace byla nakonec úspěšná a – jak již bylo řečeno – v roce 1924 bylo možno vyhlásit elektrifikaci obce za ukončenou.

Právě včas, aby i Radotínští mohli začít užívat plodů moderní doby. Elektrický proud se v domácnostech nejprve využíval primárně pro potřeby svícení. Teprve později, v souvislosti s klesající cenou, pomocí něj začali lidé i vařit, topit a využívat jej k pohonu domácích spotřebičů. Elektřina otevřela i nové možnosti komunikace a zábavy (telegraf, telefon, rádio). Všechny tyto výdobytky byly ovšem v Radotíně v roce 1924 teprve hudbou budoucnosti. Domácnost s přístupem k elektřině spotřebovala v tomto roce v průměru jen 100 kilowatthodin, tedy objem, který dnes stačí snad na týden. Přesto můžeme na rok 1924 nepochybně vzpomínat jako na rok, kdy do Radotína vstoupila moderní doba.