První mrtví na srbské frontě

Pokračování příběhů padlých z pomníku z parku pod Korunou sepsala Renata Lukavská

Pokud snad někdo v létě 1914 před vpádem rakousko-uherských vojsk do Srbska věřil slovům generála Potiorka, že "utlučou Srby čepicemi", krutě se mýlil. Realita prvních týdnů a měsíců Velké války ukázala, že představa rakousko-uherského vojenského vedení o bleskové válce je zcela lichá. Početně sice Srbsko vojenské síle Rakousko-Uherska konkurovat nemohlo, ale vysoká bojová morálka Srbů bránících svou zemi způsobila rakousko-uherským vojákům velké ztráty. Nejenže se nevrátili domů do Vánoc, jak někteří z nich doufali, mnozí se nevrátili vůbec.
A nejinak tomu bylo u radotínských odvedenců. První oběti z jejich řad přinesla už několikadenní bitva u pohoří Cer v srpnu 1914. Tato ofenziva, které se zúčastnily i české pluky, si na rakouské straně vyžádala kolem 8 000 mrtvých a 30 000 raněných. Už na samém jejím počátku přišli o život i dva radotínští vojáci, četař Rudolf Konrád a vojín Josef Antonín Kotrba.

Rudolf Konrád (1881-1914) se narodil na Smíchově č.p.370, tedy v dnešní Holečkově ulici, jako syn zámečníka Františka Konráda z Benešova a Barbory, rozené Čermákové z Řeporyj. Zřejmě byl ženat s Kateřinou, rozenou Miškovskou, tuto informaci se však nepodařilo stoprocentně ověřit. V létě 1914 narukoval k pražskému c. a k. 28. pěšímu pluku a záhy se společně s ním přesunul k srbskému městu Šabac. Obsazení města bylo jedním z mála úspěchů Rakouska-Uherska, v následujících bojích na úpatí hory Cer už utrpělo těžké ztráty. Četaře Rudolfa Konráda dostihla smrt 16. srpna 1914 na místě zvaném Skakaliště, bližší informace v prohlášení o jeho úmrtí chybí.
Téhož dne zahynul na srbském bojišti i vojín c. a k. 8. zeměbraneckého pluku, radotínský obecní strážník Josef Antonín Kotrba (1888-1914). Jeho tělo se nikdy nenašlo, za mrtvého byl oficiálně prohlášen až o dva roky později. Josef Antonín Kotrba se narodil v Třebotově č.p.46. Jeho otcem byl František Kotrba, zedník a pozdější knížecí hajný v Solopiskách a Radotíně, matkou Marie, rozená Baburková z Třebotova. V Radotíně se rodina Kotrbových usadila koncem 90. let 19. století, bydleli v č.p.36 a později i v č.p.47. Josef Antonín se jen několik měsíců před vypuknutím války oženil s radotínskou rodačkou, Vlastimilou Kváčovou. Svého jediného syna Františka Antonína (*1914) nikdy neviděl, o život přišel dva měsíce před jeho narozením.
Smrt Josefa Antonína však nebyla jedinou tragickou ztrátou, kterou rodina hajného Kotrby za Velké války utrpěla. Jen o tři měsíce později přišli totiž manželé Kotrbovi na srbské frontě i o svého nejstaršího syna Václava. Václav Kotrba(1888-1914) sev roce 1912oženil s Josefou Žižkovou z Vliněvsi a už dva roky nato napochodoval jako četař c. a k. 91. pěšího pluku do oblasti asi 70 km jižně od Bělehradu, aby se tam zapojil do nechvalně známé bitvy na řece Kolubaře. Výsledek tohoto měsíc trvajícího střetnutí byl pro Rakousko-Uhersko tragický. Padlo cca 28 000 vojáků a mezi nimi i mnoho Čechů, dalších 76 000 bylo zajato a počet raněných se vyšplhal ke 120 000. Jen c. a k. 91. pěší pluk hlásil 179 mrtvých, 891 raněných a 324 nezvěstných. Ve svých sedmadvaceti letech přišel na bojišti o život i radotínský zámečník Václav Kotrba. Dne 17. listopadu 1914 byl u srbského Lajkovace zasažen do hlavy a na stejném místě následně i pohřben.
Listopadová ofenziva se stala osudnou i dalším radotínským odvedencům. Už první den této vojenské operace, 5. listopadu 1914, zmizel na válečném poli sedmadvacetiletý syn radotínského ševce Antonína Krištůfka a Anny, rozené Horké, Václav Antonín Krištůfek(1886-1914), toho času vojín c. a k. 8. zeměbraneckého pěšího pluku. Budoucí zedník Václav Antonín Krištůfek se narodil v Radotíně č.p.59, rodina jeho otce pocházela ze Záběhlic, matka byla dcerou knížecího hajného Jana Horkého původem z Líšnice. Václav Antonín měl jedenáct sourozenců, byl však jediným synem, který se dožil dospělosti. V září 1911 se v Třebotově oženil se služkou Marií Němcovou, která mu už v roce 1909 porodila syna Ladislava Jana. Tělo Václava Antonína Krištůfka nebylo nikdy identifikováno, za mrtvého ho prohlásili v prosinci 1916.
Téhož dne jako Václav Antonín Krištůfek zahynul i soustružník Josef Kebrle (1873-1914), narozený ve Strašicích jako nemanželský, pozdějším sňatkem legitimovaný syn Františka Kebrleho, nádeníka z Těně, a Josefy Opatrné ze Strašic. Josefova manželka Barbora, rozená Kotková z Velkých Chvalovic, zemřela v 35 letech na plicní tuberkulózu, z šesti dětí, které spolu měli, se dospělosti dožily zřejmě jen dvě. Podle poznámky v jeho křestním zápisu se měl Josef podruhé oženit s Marií Machovou, příslušný matriční záznam se však zatím nepodařilo nalézt. Ve svých jedenačtyřiceti letech patřil Josef Kebrle k domobrancům tzv. "II. výzvy", u nichž se přímé bojové nasazení neočekávalo. Navzdory tomu se v listopadu 1914 dostal se svým c. a k. 58. domobraneckým pěším plukem přímo do ohniska bojů. Za jakých okolností přišel o život, není jasné, jisté je jen to, že slovo "nezvěstný" bylo nahrazeno prohlášením "za mrtva" v roce 1924.

Další radotínskou obětí ofenzivy na řece Kolubaře se stal Antonín Schneiberg (1881-1914). Do Radotína se z Braníka přiženil už jeho děd Václav Schneiberg, Antonín se však narodil v Řitce, z které pocházela jeho matka, Catharina Nowákowá, dcera tamějšího bednáře Emanuela Nowáka. Otec novorozence, radotínský kameník Antonín Schneiberg, legitimoval syna následným sňatkem a mladá rodina se usadila v Radotíně č.p. 15. Antonín Schneiberg mladší začal později pracovat jako dělník v radotínské cementárně a v roce 1906 uzavřel sňatek s Helenou Albertinou, rozenou Ejemovou z Třebotova. Založili rodinu, ale dvě děti záhy zemřely a zůstala jen dcera Jiřina, později provdaná Matějková. Do války vstoupil třiatřicetiletý Antonín Schneiberg v řadách náhradního praporu c. a k. 28. pluku. Byl poslán na jižní frontu a 9. listopadu 1914 padl v boji u srbského města Šabac.
Nejmladším radotínským rodákem padlým během třetí rakousko-uherské ofenzivy v Srbsku je zřejmě František Ejem (1890-1914) z č.p.25. V Radotíně se narodil už i jeho otec, topič radotínské cementárny Jan Ejem, matka Anna, rozená Pecharová, dcera Tomáše Pechara, pocházela ze Solopisk. Čtyřiadvacetiletý František Ejem narukoval počátkem Velké války k 5. rotě c. a k. 8. zeměbraneckého pěšího pluku. Byl odvelen na srbskou frontu a zúčastnil se bojů v okolí řeky Kolubary. Jeho životní pouť se uzavřela 26. listopadu 1914, kdy podlehl v polní nemocnici č. 1301 následkům střelného poranění hlavy.

Ztráty rakousko-uherských pluků na srbské frontě dosáhly nebývalých rozměrů. Vrchní velitel rakousko-uherské armády, generál Oskar Potiorek, jehož neopatrnost měla v červnu 1914 lví podíl na úspěšnosti sarajevského atentátu, jenž se stal vítanou záminkou k vyhlášení války Srbsku, byl ve svých 62 letech za zpackanou ofenzivu na jižní frontě zbaven velení a penzionován.
Desetitisícům padlých vojáků to však už život nevrátilo. Ostatky mnohých z nich jsou dodnes uloženy nedaleko míst, kde přišli o život. Oběti bitvy u pohoří Cer byly později, minimálně v řádu tisíců, hromadně pohřbeny v kostnici památníku vztyčeného u obce Tekeriš, počet padlých z ofenzivy na řece Kolubaře, jejichž ostatky spočinuly v kostelních kryptách chrámu sv. Dimitrije v Lazarevaci a kostela sv. Jiří v Celiji, je odhadován až na 50 000.