Osmadvacátníci z haličské fronty

Další pokračování příběhů padlých z pomníku z parku pod Korunou sepsala Renata Lukavská

Zatímco část radotínských vojáků byla v srpnu 1914 se svými pluky poslána na jižní, srbskou frontu, jiní byli povoláni na frontu východní, tedy do Haliče, kde se střetli s ruskými vojsky. Jejich osudy byly často spjaty s c. a k. 28. pěším plukem nazývaným též "Pražské děti".
Tuto přezdívku nezískal pluk založený už v roce 1698 náhodou, odrážela se v ní skutečnost, že byl od 19. století doplňován především v Praze a jejím okolí. Nejinak tomu bylo i při vyhlášení mobilizace v červenci 1914, a tak do řad osmadvacátníků narukovali i muži z Radotína a okolních obcí. Stál před nimi nelehký úkol zastavit postup ruských divizí, které pronikly v srpnu a září 1914 na území Haliče. Po prvotním úspěchu rakouských zbraní v bitvách u Krasniku a Komárowa, kde osmadvacátníci zažili svůj křest ohněm, se ale karta obrátila a rakousko-uherské síly utrpěly začátkem září zničující porážku v bitvě u Ravy, jež ve svém důsledku znamenala celkové vítězství ruských jednotek v bitvě o Halič, v níž měla rakousko-uherská armáda ztratit až 300.000 mužů.
Jedním z vojáků, kteří se v uniformě c. a k. 28. pěšího pluku vydali v létě 1914 do Haliče, byl i pekař Karel Forejt (1889-1914), svobodný syn Antonína Foreyta, obuvníka z Kosoře, a Marie, rozené Kučerowé z Luštěnic. Karel se narodil v Kosoři č.p.33 a pocházel z jedenácti dětí. Do c. a k. armády byl na jaře 1915 odveden, a k jedenáctému pochodovému praporu c. a k. 28. pěšího pluku zařazen, i jeho mladší bratr, obuvník Václav. Ale zatímco Václav, jenž po zajetí na italském Monte S. Michele vstoupil v dubnu 1918 do italských legií, válečnou anabázi přežil, Karel Forejt takové štěstí neměl. Jako záložník, který prošel vojenským výcvikem a prezenční službou, byl do c. a k. armády povolán již při červencové mobilizaci a do bojů o Halič se tak v řadách 4. roty c. a k. 28. pěšího pluku zapojil už na samém počátku války. O tom, jak krvavé byly tyto boje, nejlépe vypovídají vysoké ztráty osmadvacátníků. Jen ke konci září 1914 se jednalo o 83 padlých, 652 raněných, 102 nemocných a 1367 nezvěstných. To vše z původního počtu 2952 mužů…

V říjnu se osmadvacátníci společně s dalšími útvary armády přesunuli k městu Ležajsk a pokusili se o přechod rozvodněné řeky San. Proti dobře vybudované ruské obraně nemohly však nepříliš početné rakousko-uherské divize uspět a byly po třech dnech staženy. Jednou z mnoha obětí těžkých bojů u Ležajsku byl i pětadvacetiletý pekař Karel Forejt, jenž padl "zabit střelnou ranou" 16. října 1914 a byl tamtéž následně pohřben. V armádním rozkaze podmaršálka Josepha Rotha, velitele XIV. Armádního sboru Edelweiskorps (k němuž náležel i z 98% český c. a k. 28. pěší pluk) datovaném téhož dne mimo jiné stálo: "XIV. sbor si v minulých dnech dobyl nezapomenutelné vavříny… Obklíčeni nepřítelem, s řekou za zády, vytrvali tito stateční téměř tři dny a noci v houževnatém odporu za nepříznivých podmínek a navzdory velkým ztrátám, dokud nebyli povoláni zpět. Oběti, které přinesli, nebyly zbytečné, neboť poutali velké nepřátelské síly a ulehčili tak našim armádám na dalších úsecích fronty. Ctím tyto hrdiny alpského sboru, kteří pro svou vlast vydali své nejlepší, i jejich statečné činy, stejně jako vás a všechny ostatní kamarády, na něž vzpomene historie se stejnou hrdostí." Ani vzletná slova plukovního rozkazu však nemohla zastřít vážnost situace, ve které se osmadvacátníci ocitli. Ruské dělostřelectvo je doslova zasypávalo šrapnely, zásobování vázlo a naděje na brzké vystřídání či alespoň doplnění stavu čerstvými posilami byly mizivé. Ranění zůstávali ležet bez pomoci i několik dní a zbytečně umírali, protože Rusové cíleně ostřelovali zdravotníky, kteří je chtěli ošetřit, a těla padlých zůstávala neidentifikována na bojišti a mizela ve všudypřítomném bahně, protože kvůli ruské palbě nebylo prakticky možné je vyhledat a pohřbít.
Několik dní po smrti Karla Forejta byl značně prořídlý c. a k. 28. pluk nasazen do bojů o čtyřicet kilometrů vzdálené město Nisko a přilehlou obec Raclawice. Urputný pětidenní boj stál život hned dva radotínské odvedence, Bohumila Žufníčka a Antonína Laňku. Sedmadvacetiletý zedník Bohumil Žufníček (1887-1914), jehož rodiči byli zednický mistr Wenceslaus Žufníček a Marie, rozená Ungermannová, se narodil v Lochkově č.p.27 a do Radotína se přiženil sňatkem s radotínskou rodačkou Antonií Ouřadovou, dcerou Václava Ouřady a Anny, rozené Fafejtové ze Zvole, jen čtyři týdny před sarajevským atentátem. Rod Žufníčkových žil v Lochkově už na počátku 18. století a stejně tak dlouho se v ní z otce na syna dědilo zednické řemeslo. Zedníkem byl už Bohumilův praděd Jakub, děd Jozef i otec Wenceslaus. Bohumil, pocházející ze třinácti dětí, se ale vlastních potomků nedočkal, vojenská mašinérie ho vtáhla do války sotva dva měsíce po svatbě. Podle vojenské úmrtní matriky padl svobodník c. a k. 28. pluku Bohumil Žufníček v boji u Niska 24. října 1914, bližší okolnosti známy nejsou. Osud nešetřil ani jeho vdovu Antonii. V prosinci 1923 se sice v Radotíně provdala za strojního zámečníka Geysu Stankovitse ze Slovenska, ale v následujících pěti letech musela bezmocně přihlížet předčasné smrti svých tří dětí. Štěstí naopak stálo při dvou Bohumilových bratrech, kteří se z války vrátili jako příslušníci Československých legií. Josef (*1880), vojín c. a k. 8. domobraneckého pěšího pluku, padl do ruského zajetí už na konci srpna 1914 u Opole a do 3. střeleckého pluku ruských legií vstoupil v červnu 1918, Vácslav (*1884), svobodník c. a k. 28. pěšího pluku, byl zajat v srpnu 1917 u Sistiany a řady italských legií, do nichž se přihlásil v říjnu 1917, opustil jako desátník.
Pouhý den po Bohumilu Žufníčkovi, 25. října 1914, padl u Raclawic také radotínský rodák Antonín Laňka (1889-1914), svobodný syn čeledína a pozdějšího továrního dělníka Franze Laňky a služebné Anny Herminy, rozené Lebedowé. Antonínův otec Franz se narodil jako nemanželské dítě Maryeanny Lankové v Praze u sv. Apolináře, ale rodina Laňkových pocházela z Voltýřova na Příbramsku. Matka Anna Hermina, nemanželská dcera Kateřiny Lebedowé, byla vnučkou radotínského nádeníka Wáclawa Lebedy. Krejčí Antonín Laňka měl osm sourozenců a spíše než on, je radotínské veřejnosti znám jeho mladší bratr Jaroslav (+1915), velký sportovec, činovník místního Sokola, francouzský legionář a člen legendární roty Nazdar, jenž podlehl zranění z bitvy u Artois. Antonínova smrt však nebyla o nic méně tragická, i on měl mít ve svých pětadvaceti letech celý život před sebou. To by ale nesměla v létě 1914 vypuknout válka a on by se nesměl, stejně jako výše zmíněný Karel Forejt, ocitnout se 4. rotou c. a k. 28. pěšího pluku na haličském bojišti. Ale stalo se, a tak Antonína s jeho spolubojovníkem Karlem spojuje mimo jiné i zápis ve vojenské úmrtní matrice "padl mrtev" a rovněž skutečnost, že byl pohřben nedaleko místa, kde přišel o život. Sluší se podotknout, že stranou bojů nezůstal ani nejstarší z bratrů Laňkových, tesař František (*1880), jenž se ještě před válkou vystěhoval do Ameriky. Usadil se v Chicagu a v březnu 1918 se tam dobrovolně přihlásil do legií. Při službě u 22. pěšího pluku francouzských legií byl raněn a po válce se vrátil do Ameriky.

Vraťme se ale ještě k příběhu haličských obětí z řad c. a k. 28. pěšího pluku. Týden po smrti Antonína Laňky přišel rozkaz k ústupu z těžce vydobytých, ale dlouhodobě nehajitelných pozic. Notně oslabený c. a k. 28. pěší pluk se dal na pochod, jenž provázel vytrvalý déšť, nedostatek jídla a opakující se ruské útoky. Ve zdecimovaných praporech zbylo v jednotlivých rotách jen 50-60 mužů, kteří měli denně urazit kolem 25 km. Koncem listopadu vstoupil regiment posílený o pochodovou rotu do Krakova, ale místo delšího odpočinku dostal rozkaz k přesunu na jihovýchod, kde se schylovalo k bojové operaci, jež měla zastavit ruský postup. K několikadenní krvavé bitvě nakonec došlo asi 50 km jihovýchodně od Krakowa, mezi obcí Lapanów a městem Limanowa. Výrazné vítězství rakouských zbraní, za něž byl náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf vyznamenán Vojenským záslužným křížem I. třídy, stálo však mnoho životů. Těžce postižen byl i český c. a k. 28. pěší pluk, jehož dva prapory byly vinou chybějícího palebného krytí zcela zmasakrovány. Celkově utrpěl pluk v bojích u Limanowé a Lapanówa dvoutřetinové ztráty, zbylo jen 15 důstojníků a 680 vojáků.
Mezi osmadvacátníky, kteří se ze střetu u Limanowe-Lapanówa nevrátili, byl i radotínský rodák Otakar Václav Zubatý (1893-1914), syn mlynářského pomocníka Antonína Zubatého z Radotína a Berty Sidonie, rozené Křížkové z Řevnic. V Radotíně se usadil nejpozději v roce 1850 už Otakarův děd, truhlář Jozef Karel Zubaty původem z Dymokur na Nymbursku. Po příchodu do Radotína žil krátce na Macháčkově gruntě v č.p.6 a následně vystřídala rodina Zubatých hned několik dalších radotínských adres. Tou poslední doloženou je č.p.60, v němž se v roce 1893 narodil budoucí osmadvacátník Otakar Václav. Podle vojenských záznamů zmizel Otakar Václav Zubatý na bojišti u Lapanówa mezi 7. a 10. prosincem 1914, tedy ve dnech, které se do historie c. a k. 28. pluku vepsaly mimořádně vysokými ztrátami. Za mrtvého byl prohlášen až zpětně, a jeho osud se tak podobá osudu mnoha obětí Velké války, jež beze stopy zmizely na válečných polích. Jméno Otakara Václava Zubatého bychom marně hledali i na radotínském pomníku. Důvod, proč se tak stalo, není zřejmý, jednou z možností je, že se rodina Zubatých z Radotína odstěhovala ještě před první světovou válkou.
Pozdější, dnes už vyvrácená legenda, podle níž měla o čtyři měsíce později většina c. a k. 28. pěšího pluku dobrovolně a bez jediného výstřelu přejít u Dukelského průsmyku do ruského zajetí, se náramně hodila jak velení rakouské armády, které hledalo způsob, jak zakrýt vlastní chyby, tak i pozdější československé propagandě. V zájmu objektivity je však třeba říci, že mnohem spíše než zbabělost či ideologické důvody přivedlo osmadvacátníky do ruského zajetí naprosté fyzické vyčerpání, omrzliny, hlad, nemoci, a především špatné vojenské vedení. Následné obvinění ze zrady a rozhodnutí o rozpuštění pluku se tudíž v těchto souvislostech jeví jako nespravedlivé a dehonestující, a to tím spíš, že ani vyšetřování divizního soudu v Temešváru vinu osmadvacátníků neprokázalo a bylo pro nedostatek důkazů zastaveno. Úplnou rehabilitací jim přineslo ovšem až rozhodnutí císaře Františka Josefa I. o znovuzřízení rozpuštěného pluku z dosud existujícího 11. pochodového praporu osmadvacátníků, které si vysloužili mimořádnou statečností zmíněného praporu při znovudobytí italského Monte S. Michelle. Snad nejlepší tečkou za příběhem Pražských dětí je telegrafická odpověď císaře Františka Josefa I. na poděkování důstojníků c. a k. 28. pluku: "Skvělou statečností smazali důstojníci a mužstvo pluku skvrnu, kterou špatně vedení vojáci vtiskli na čestný štít osmadvacátníků. Tak velká odvaha pohnula mě k tomu, abych pluk znovu zřídil a opět vám svěřil starý prapor, jenž vedl vaše předchůdce v bitvách a útocích k vítězství a slávě…"