Mlýny na Radotínském potoce

Zpracovala a přednášela Irena Kozáková v sále kulturního střediska U Koruny 12.4.1989, opakováno 18. 10. 1989. 

Jsou krásy, za nimiž není třeba jít světa kraj, abychom si je zamilovali. Máme je takřka na dosah ruky, mají půvab prostoty, vůni žitného chleba a voní nám domovem. To je i údolí Radotínského potoka, údolí krásných mlýnů. Uživilo se jich tu na 22 kilometrech od pramene k ústí dvaadvacet.  

1. Úhonický mlýn                                                                                 12. Kalinův mlýn
2. Valnohův mlýn                                                                                 13. Taslarův mlýn
3. Hrázský mlýn                                                                                   14. Mlýn Zadní Mašek
4. Prostřední mlýn v Tachlovicích                                                     15. Špačkův mlýn - Rutice
5. Rážův mlýn                                                                                      16. Válcový Kalinův mlýn
6. Hladký mlýn                                                                                    17. Šarbochův mlýn
7. Malomlejnský mlýn                                                                        18. Mlýn Přední Mašek
8. Dubečský mlýn                                                                                19. Hadrový mlýn - Brouchův
9. Prantlerův mlýn                                                                              20.Hořejší mlýn - Böhmův
10. Mlýn Veselých                                                                                21.Prostřední mlýn - Dědkův
11. Cvrčkův mlýn                                                                                  22. Dolejší mlýn - Šnajberkův

V polích mezi Pticemi a Úhonicemi najdeme několik močálů, z nichž vyvěrají prameny, které pak dohromady dají potůček, zrození Radotínského potoka. Je příjemné se dívat, jak je voda křišťálově čistá a taková teče Úhonicemi, Drahelčicemi, Hořelicemi až do Nučic, které však opouští již zkalená. Přes Tachlovice a Chýnici se zase pěkně vyčisti a v Chotči je a zůstává taková, jak ji známe i my, měnící se hlavně vlivy počasí. Střední část potoka, ''Radotínské údolí", patří k nejzajímavějším pražským krasovým útvarům, nyní je to součást chráněné krajinné oblasti Český kras. 

Aby se všech dvaadvacet mlýnů dobře uživilo, museli mlynáři pracovat mnoho a těžce. Do krásné přírody idylického údolí se technika tak lehce nedostávala. Byla to doba krajánků, dráteníků a prodavačů různého zboží, kteří přicházeli do mlýnů a udržovali styk s tak zvaným "světem". Posvíceni a poutě byly slaveny za účasti četného příbuzenstva, které se sjíždělo kočáry nebo přicházelo pěšky. Mlynáři byli vesměs lidé moudří a písmáci.
Dnes už mlýny v radotínském údolí neklapou svým charakteristickým zvukem. Utichlo vše, jen voda v potoce dál bublá v neztenčené míře. Zůstaly mlýny jako památka na minulé doby. Přesto však život tu nezanikl. O sobotách a nedělích, v létě na celé týdny, přijíždějí noví majitelé nejen za odpočinkem, ale aby dali starým stavbám nový život, zachránili je pro budoucnost. Ony totiž už také neodmyslitelně patří ke krajině, vytváří její ráz.
První dva mlýny byly parní, i když stojí na potoce, který je však ještě slabý, aby dokázal pohánět kolo, jeho voda je ale potřebná na chlazení strojního zařízení. Ten první je již v Úhonicích, asi 1 km od pramene - mlýn Václava Klatovského, založený roku 1907. Ve mlýně se mlelo čtyřicet let. Budova nyní slouží jako sklady Zdravotnického zásobování.

Číslujeme-li mlýny od pramene, je druhým mlýnem, taktéž parním, později elektrickým, mlýn Valnohův v Nučici. Byl postaven v 1. republice, pekl se zde výborný chléb a bílé pečivo, a to ještě nějaký čas po válce. Po smrti majitele přešel mlýn do národní správy. Nyní je zde sklad hraček Družstva Směr.
Mlýnem číslo tři přejímá vládu nad mlýny na horním toku Radotínského potoka slavný a rozvětvený mlynářský rod Kalinů. Je to tzv. Prostřední mlýn Kalinův, když z Horního mlýna, zvaného též Hrázský, se nezachovaly ani jeho zbytky. Již v roce 1850 se uvádí jako zrušený. Prostřední mlýn patří do Tachlovic, ačkoliv je již blíž obci Chýnice. V roce 1593 se v soupise gruntů uvádí, že patřil mlynáři Adamovi. Od roku 1840 byl ve vlastnictví rodu Kalinů. V provozu byl naposledy v roce 1946. Poslední obyvatelkou mlýna byla vdova paňmáma Kalinová, která žila do posledních let svého života, do roku 1972, ve mlýně sama. Byla osobností, která až do konce držela mlynářskou tradici, kolem ní byla vždy pohoda, čistota, vůně buchet a tikot starých pendlovek. Sem se mnozí chodili svěřovat se svými starostmi a nacházeli vždy pochopení a moudrou radu. O paňmámě Kalinové píše dopisovatel Lidové demokracie Josef Klempera, rodák z Tachlovic, který v dětství se svým otcem, pošťákem, prošel celý kraj, že byla pilnou čtenářkou hodnotných knih, o kterých dovedla hezky vyprávět. Svůj článek nazval slovy "Kniha je chléb", které slyšel právě od ní. Mlýn zdědily její děti, které jej v roce 1984 prodaly manželům Josefu a Jaroslavě Štičkovým z Chýnice, kteří se rozsáhlými opravami a údržbou starají o jeho zachování a dobrý stav. V Mezouni žije vnučka paňmámy Kalinové, paní Koldová.
Pátým mlýnem, již na pokraji obce Chýnice, je Dolní mlýn Kalinův, později Rážův. V XVI. století se v soupise gruntů uvádí, že patřil mlynáři Martinovi. O sto let později se jako majitel uvádí Diviš Holeček. Od roku 1724 byl majetkem rodu Kalinů. V roce 1935 se do mlýna ke Kalinovům přiženil Antonín Ráž z mlynářského rodu Rážů z Dobřichovic. Pan otec Ráž byl poctivec, ale měl za ušima i mazanost a furiantství. Byl v tomto mlýně posledním mlynářem, který nechával, ve válce potají, semlít zrno na mouku nebo šrot, když za II.světové války byla nouze. Když pak navždy odešel, utichl natrvalo i mlýn, který byl naposled v provozu v roce 1946. Z Rážových dětí zůstala naživu dcera Jiřina, která celý majetek prodala chýnickému rodáku Stanislavu Štičkovi a jeho manželce vymínila si bezplatné bydlení až do své smrti. Zemřela v roce1980. Do té doby žila v dobré shodě ve mlýně s novými majiteli a jejich dvěma dcerkami, kteří mlýn nyní vzorně udržují.
V Chýnici se potok stáčí doprava, teče poli a míří na Choteč. Než se dostal do Chotče, musel ještě roztočit a pohánět tři mlýny. Všechny tři byly jmenovány " Pod Chejnicí " nebo " U Chejnice ", a každý z nich podléhal jiné vrchnosti. Nejblíže Chýnici to byl nejzápadnější mlýn Hladký, patřící panství dobříčskému ke Karlštejnu, prostřední byl mlýn Malomlejnský, spadající za vsí Chýnice pod jurisdikci statku Choteč a Zbuzany, majetku kapituly Všech svatých na Hradě pražském, a nejvýchodnější Dubečský mlýn patřil kapitule Vyšehradské.
Pro nás šestým mlýnem je nejzápadnější mlýn Hladký čp.28, který stojí na rozhraní katastrů Zbuzany - Chýnice - Dobříč. Původně patřil lénu dobříčskému ku hradu Karlštejnu a nazýval se mlýn Hladký, pak Jelínkův, na starých mapách uváděný též jako Hladkovský či Spálený. Posledními majiteli byli Svobodovi, jejichž potomek, pan Josef Svoboda, žije dosud v Chýnici. Z tohoto mlýna zůstaly dnes již trosky - zbytky zdiva. Zbořeniště si koupil student jménem Müller z Malé Kyšice u Unhoště, který zde pravděpodobně provádí geologický průzkum. O tomto mlýně říká pověst, že král Karel IV. zbloudil na cestě z Karlštejna a překvapila ho tma. Zachránilo ho světélko v okně zdejšího mlýna. Král mlynáři za to udělil výsadu svobody a nechal dokonce narazit zlaté groše, které prý dodnes jsou někde v základech uschovány.
Mlýn Malomlejnský, který byl v majetku kapituly Všech svatých na Hradě pražském, sedí v malé kotlině chráněné ze severni strany Červenou skálou, od východu pak zde končící zbuzanskou Strání. Také i ten se už asi před třiceti lety odmlčel. Mlýnské kolo je tu sice stále ještě na svém místě, ale v klidu, zakryté bedněním. Budovy byly před nějkým časem stavebně upraveny a jsou povšechně obývány. První zmína o tomto mlýně čp. 29 je v ořešské farní matrice z roku 1661, kdy byl mlýn založen. Jest psáno: "Při též vsi Chejnice jest mlýn panský, ze kterého každoročně nájmu dává obilí milostivé vrchnosti 14 strychů. ". Prvním mlynářem byl Václav Hladký. V roce 1933 byl mlýn s příslušenstvím přiklepnut ve veřejné dražbě řezníku z Prahy II - Janu Domínovi za nejvyšší podání 69 500,- Kč. V době vlastnictví Jana Domína pronajali si mlýn manželé Burešovi z Tachlovic, kteří na něm hospodařili do konce války. Pak zůstal mlýn opuštěn, byl vlastnictvím MNV Tachlovice a většinou v něm bydleli Cikáni. Někdy v šedesátých letech koupil mlýn od MNV Ivan Ponomarev, narozený roku 1891, zemřel roku 1976, který zde pěstoval zeleninu. V Praze žije ještě jeho syn Simeon. V roce 1979 koupili celý objekt od dědice Simeona manželé Zora a Karel Gahlertovi z Prahy, kteří usedlost dali do pořádku a chovají zde jezdecké koně.
Odtud je jen skok, pár set metrů, k nejkrásnějšímu místu v celém údolí. Potok tu vytvořil ohyb a na jeho břehu vyrostl les, počátek tzv. Chotečských lesů. Z druhé strany vyvýšený ostroh, kde kdysi býval zámek, po němž zbyly už jen hromádky kamení a pojmenování " Na zámcích ". Tady v tom nádherném zákoutí stojí Dubečský mlýn čp. 30. Jméno dostal podle vzrostlých dubů, pod jejichž větvemi vzal ochranu. Tento mlýn může svým stářím soupeřit s Hladkým či Jelínkovým mlýnem podle zbytků goticky klenutných sklepů. Bývala tu i výsadní hospoda a když v kraji v roce 1713 řádil mor, první příznak nákazy se vyskytl právě u děvčete z tohoto mlýna. Patřil kapitule Vyšehradské. Do roku 1948 byl tento mlýn ještě v plném provozu, asi po deset posledních let rozpadlé mlýnské kolo bylo nahrazeno vodní turbínou. Rodinná data osob ve mlýně se zdržujících počínají v ořešské farní knize v roce 1661. Mlynáři se zde střídali, jedním z prvních byl Matouš Kalina(1666), dále se stkáváme se jmény: Dodřený, Čumrda, Veselý, Brejcha, Matěj Klein s manželkou Lidmilou - od nich opět převzala vládu nad tímto mlýnem rodina Kalinů, a to Antonín s Annou v roce 1896,Václavem a Annou a ještě synem Václavem v roce 1951 až 1964. Od tohoto roku jsou současnými spoluvlastníky Dubečského mlýna: arch. Antonín Dyk, prasynovec básníka Viktora Dyka, Jiří Novotný, Jaroslav Pastorek, Josef Přichystal a Václav Vinš, kteří mají zájem nejen o historii tohoto místa, ale starají se pečlivě i o opravy stavení. A co víc, jsou i nadšenými chovateli koní, které chovají právě v tomto mlýně pod hlavičkou jezdeckého klubu ZO-SSM Dubeč. Pro náhodného návštěvníka je zde skutečně na co se dívat. Poblíž mlýna stávalo stavení pohodného čp.31 - rasovna či pohodárna, která mlynářem Čumrdou byla připojena k mlýnu. Stavení se časem rozpadlo.
Radotínský potok dál tiše pospíchá lesním stínem, obloukem až k Chotči. Přímo ve vsi roztáčíval kolo Prantlerova či Brandlova mlýna. Jeho majiteli byli bratr a sestra Brantlerovi, kteří se dožili vysokého věku - 80 a 85 let. Žili zde sami po celý svůj život. Po jejich smrti, již po válce, koupil mlýn jako rekreační objekt stavitel Killinger z Prahy, jehož rodina zde tráví volné dny podnes. 

Dál, až na samém okraji Chotče, je mlýn Měchurovský. Jeho majitel JUDr. Jan Měchura - byl tchánem Františka Palackého, který si vzal za manželku Terezii, sestru Eugena Leopolda Měchury, hudebního skladatele. První zmínka o tomto dominikálním mlýně je z roku 1737, kdy byl mlýn prodán do soukromého vlastnictví. Roku 1776 koupil Měchurovský mlýn Václav Veselý s chotí Františkou. Od té doby zůstává mlýn ve vlastnictví tohoto rodu a dědí se z potomka na potomka. Posledními potomky rodu a dnešními majiteli mlýna jsou od roku 1947 pan Zdeněk Veselý se svou ženou Libuší, rodem Sojkovou ze Zbuzan a jejich ženatý syn Zdeněk a vdaná dcera Alena, kteří žijí v krásně upravené a udržované usedlosti. Ve mlýně se již nemele, ale je stále udržován v příkladném stavu.
Asi 1 km od Měchurovského mlýna po toku Radotínského potoka je pod obcí Choteč mlýn, na starých mapách značený jako Cvrčkův, v místě, kde dnes začíná chatová osada Ariana. Do dnešní doby je znán jako mlýn Suchých podle pozdějších majitelů, kteří vlastnili ještě chalupu v Ořechu. Ve válce mlýn prodali a přestěhovali se do Ořecha. Nový majitel Dr. Kunz z Kladna převedl mlýn na svoji dceru, která měla za manžela Němce jménem Jedliczka, který vlastnil ve Středoklukách továrnu na asfalt. Po válce všichni zmizeli a mlýn propadl státu. U mlýna je rybníček, zahrada, sad a všechno pomalu, ale jistě chátrá.
Číslem popisným 1 v Ořechu je Kalinův Mlýn, od pradávna zvaný " Pod Vořešský ". Stoji asi 1 km po potoce od Cvrčkova mlýna. Zde chatová osada Ariana končí. Starší radotínští občané mlýn dobře znají, v dřívějších dobách, kdy bylo zvykem chodit pěšky na dlouhé nedělní procházky, byl sem již pěkný celoodpolení výlet přes Cikánku, kolem potoka Chotečským údolím. Zde se procházelo dvorem mlýna a odtud dále lesem po modré značce buď na Kosoř nebo na Třebotov. V době I. republiky zde byla v provozu i hospoda, kde bylo možno dostat láhvové pivo, limonádu a kromě toho paňmáma Kalinová na dvoře prodávala čerstvě nadojené mléko, čerstvý domácí chléb s domácky stlučeným máslem. Jak bychom dnes takovou pochoutku ocenili! Zprávy o  existenci tohoto mlýna nacházíme již v polovině XVI. století. Osudy jeho byly spjaty s osudy svobodného gruntu Jilkovského, který zde stával. V Berní rulle z roku 1654 čteme: " Tyto grunty jest vrchnost v roce 1637 sobě k ruce ujala a koupila, z kterýchž nyní až posaváde panský dvůr jest ". Mlýn zůstal v režii vrchnosti 78 roků, načež byl odprodán v roce 1715 Václavu Kalinovi. Prodávající byla "Vysoce důstojná kapitula Královského hlavního kostela Sv. Wita na hradě pražskym ", cena čini 600 florenů rejnských. Tento první mlynář Václav Kalina s manželkou Annou měli 9 dětí, dědic mlýna Jakub pak 5 dětí, další dědic Matěj s první manželkou Veronikou 10 dětí, s druhou Magdalenou, dcerou Václava Veselého, mlynáře z Chotče, taktéž 10 dětí. Z nich Václav se stal dědicem mlýna. Z té doby čteme v ořešské matrice zápis: "12.dubna 1792 František Hora, stárek z Pod Wořešskýho mlejna, rodilý z Třebotova, šenkýře syn, 17 let - oběsil se a na poručení od Slavný komissi od svých přátel odpraven a na panský louce zakopán".
Václav Kalina, který ujímá roku 1816 mlejn v následku na otcovskou Matěj Kalinovskou testamentární pozůstalost ve Wořechu podle kšaftu, má s manželkou Kateřinou, dcerou Jiříka Brejchy, mlynáře z Pod Kopanského (později Zadní Mašek) 13 dětí. Rod Kalinů zde hospodaří ještě po 3 generace. Dědicem v roce 1903 je syn František, oženil se s Magdalenou 25 roků starou dcerou Antonína Lišky, rolníka v Lochkově, která si do manželství přivedla šestiletého syna Bohumila. Jeho bratr Josef si v budově čp.2 zřídil výčepnickou živnost, která patřila ke mlýnu. Syn Magdaleny Liškové-Kalinové - Bohumil Liška později mlýn zdědil a provozoval až do roku 1947. Po té se přestalo ve mlýně mlít a mlýn nyní mají v majetku jeho děti Bohumil a Bohumila, kteří zde tráví volný čas a budovy udržují v dobrém stavu.

Vrátíme se do Radotínského údolí. Kousek pod soutokem zmíněného Mlýnského potoka s Radotínským se rozkládá v Radotíně dobře známý mlýn - Zadní Mašek. Jeho obyvatelé Maškovi a Jiříčkovi jsou pilnými návštěvníky našich besed.Stručná historie mlýna se počíná po třicetileté válce, kdy se zakládaly gruntovní knihy. Jak již bylo řečeno, na dvou z Podkopanských mlejnech mlel Jan, řečený Mlynář, který zemřel 1675. Syn Vavřinec ujal hořejší, později Taslarův mlýn čp.6, Jiřík Brejcha ujal dolejší mlejn čp.7, nám známý jako Zadní Mašek. Jiřík měl čtyři syny. Nejstarší Tomáš mlel na Dubovém mlejně v Chejnici, mlejn čp.7 v Zadní Kopanině, o němž je řeč, připadl Karlovi narozenému roku 1735. Po něm nastupuje syn Jiří Brejcha. Roku 1873 byl mlejn podle odevzdací listiny okresního soudu na Smíchově předán v dražební ceně 15 000 zlatých manželům Václavu a Kateřině Kozákovým, v roce 1877 připsán manželům Antonínu a nezletilé Terezii Kubricht. Podíváme se teď na několik současných snímků, na kterých je vzácně zachovaný interiér mlýnského zařízení udržovaného panem otcem Miroslavem Maškem:V roce 1892 získal vlastnické právo Josef Stočes. Od něj pak byl mlýn v roce 1904 připsán do vlastnictví Antonína Maška, nar.1875 ve mlejně v Lochkově čp.30 jako syn Josefa Maška, mlynáře a Anny, roz. Radové z Kosoře čp.4. Oženil se s Boženou Losovou z Ořecha čp.13. V celém okolí známém jako " Toníček Mašek ". Zemřel v roce 1957. Podle postupní smlouvy postoupil mlýn do vlastnictví v roce 1939 synu Miroslavovi a jeho manželce Marii, která zemřela v roce 1987. Pan otec Mašek stále ve mlýně bydlí. Mlít přestal v roce 1950, avšak mlýn je stále udržován a připraven ke mletí. Pro děti radotínských škol, které sem chodily na exkurze, to bylo zajímavé poučení o dřívějším způsobu života.

Na konci osady Cikánka, kde se potok dělil na "Jalový" a "Hlavní", který blíže silnice tvořil nádržku a jehož voda poháněla mlýnské kolo, stával válcový mlýn Václava Kaliny na Cikánce čp. 39, k němuž patřila velká zahrada. V roce 1886 přichází na mlýn Karel Kalina pocházející z Pod Wořešskýho mlejna v Chotči se svou ženou Annou Košákovou z Kozolup. Mlýn byl v dost špatném stavu hlavně jeho obytné stavení, jehož přízemí se nacházelo pod úrovní dvora a došková střecha byla zanedlouho doslova odnesena vichřicí. Měli syna Václava a dceru Marii Magdalenu. Hlavní silnice vedla tehdy jako u Kalinů pod Chotčí, středem dvora, takže kolem mlýna bylo stále velmi živo.

V blízkosti byla Böhmova hospoda na Cikánce, cíl výletů mnohých Pražanů. Tam se také soustřeďoval společenský život obyvatel Radotínského údolí. Při zábavách, později hlavně při známých mlynářských bálech účinkovali hudebníci z okolí a i z místních obyvatel byla utvořena menší kapela, ve které hráli i Václav a Mařenka Kalinovi. V létě se sedělo ne zahradě ve stínu pěkných stromů. Při hospodě bylo menší hospodářství i krám s nejnutnějšími potravinami. Při vjezdu do dvora stála menší štíhlá věž, ve které byla kaplička. Nad Kalinovým mlýnem byl deputátní domek Šestákových a první domek v osadě Cikánka patřil známé cikánské rodině Jehnětových, kteří vypomáhali ve mlýně u Kalinů. Voda potoka poháněla turbiny, které zásobovaly elektrickým proudem netoliko mlýn, ale i osadu, hospodu a několik domků patřících k lomu na slivenecký mramor. Před 1. světovou válkou zde byla postavena silnice, byla lemována 40 topoly a potok byl v několika místech přemostěn. V roce 1917 přechází mlýn včetně hospodářství do vlastnictví syna Karla Kaliny - Václava a jeho ženy Otilie roz. Kubáskové z Kozolup. Dcera Marie Magdalena se provdala za Josefa Kočího, radotínského stavitele. V roce 1919 se bourá staré stavení mlýna a nová budova "Válcového mlýna Václava Kaliny" je vybavena nejmodernějšími stroji, turbinami atp. Karel a Anna Kalinovi se stěhují na výměnek, který byl pro ně postaven. Manželé Václav a Otilie mají dceru Marii, jež se provdala za Bořivoje Zeleného a syna Karla, který s manželkou Danuší rozenou Němcovou od roku 1967 ve mlýně hospodařili. Počátkem třicátých let bylo postaveno nové moderní obytné stavení vybavené ústředním topením a byl vydlážděn celý dvůr. Přilehlá studánka byla vždy pečlivě střežena, neboť její voda byla úředně shledána velmi zdravou. V době výstavby cementárny Lochkov a jejího lomového hospodářství a v následné době Válcový mlýn Václava Kaliny pustne, cementárna více a více uhlodává okolní skály, mizí hospoda Na Cikánce, budovy mlýna trpí odstřely kamene a v roce 1985 je mlýn s celým příslušenstvím srovnán se zemí. To je definitivní konec jednoho krásného mlýna na Radotínském potoce, na jehož místě se dnes prostírá prázdné a smutné prostranství, které je obklopeno neutěšeným zpustošeným okolím.

Téměř v sousedství Kalinova mlýna byl postaven "Šarbochův mlýn" na Cikánce - v pořadí od pramene již sedmnáctý. Patřil původně rodině paní Šarbochové, roz. Suché ze Řeporyjí. Josef Šarboch se sem přiženil před 1.svět. válkou. Věno své paní požil místo na zařízení mlýna na výstavbu přepychvé reprezentační vily Mařenky, kterou si pronajímali bohatí letní hosté. Zařízení mlýna však zůstalo zastaralé. V té době přicházela doba mlýnů válcových. Tím vznikala silná konkurence, takže Šarbochovi neměli příliš mnoho zákazníků v poměru k modernějším mlýnům. Koníčkem mlynáře Šarbocha byla myslivost, mnoho času mu pro mlýn nezbývalo. Jinak byl ovšem člověkem velmi kulturním a vlasteneckým, byl členem kosořského Sokola, který vydatně finančně podporoval. K občanům se choval velmi přátelsky a velkoryse, což se nepříliš příznivě projevovalo na jeho hospodářství. O jeho kulturní úrovni svědčí fakt, že jej navštěvoval jako přítele Mistr Alois Jirásek. Existují fotografie, vlastnoručně Mistrem Jiráskem podepsané, jak sedí na zahradě u mlýna v kruhu rodiny Šarbochových. V památníku vydaném u příležitosti Mistrova úmrtí jsou tyto fotografie s věnováním uvedeny. Během druhé sv. války velmi pomáhal Josef Šarboch občanům, mlel "na černo", aby ulehčil zásobovací situaci a za to byl poslán do koncentračního tábora na několik let. Po válce se vrátil živ. Žil v letech asi 1880-1947. Josef a Marie Šarbochovi měli dvě dcery, z nichž jedna se provdala za prof. Šváchu, tělocvikáře a zaníceného Sokola, druhá si vzala syna Karla Böhma, majitele hostince Na Cikánce, také Karla. Jejich syn, opět Karel, je projektantem letišť. V roce 1958 byl mlýn zbořen, protože bylo třeba rozšířit a vybudovat lomové hospodářství pro cementárnu, která předtím spolkla i další velký mlýn - Předního Maška. Od tohoto místa směrem k Radotínu se rozkládá kolos koncernového podniku Cementáren a vápenek, cementárna Lochkov.

Poslední čtyři mlýny se rozkládaly v samé obci Radotín: čp. 12 - U Hadrů, později Brouchův, zbývající tři mlýny se nazývaly jednoduše - Hořejší, později U Böhmů, Prostřední ( Dědkův ) a Dolejší (Šnajberkův ), později Provozovna Broulím.Nejhořejší - Brouchův mlýn - je v zápisech zmiňován již roku 1499, kdy dal král Vladislav II - Jagailovec opatu kláštera zbraslavského fristung, neboli svobodné právo, jež se vztahovalo i na výrobu papíru. V královské listině se uvádí: "Item dáno jest povolení královské mlynáři velebného opata zbraslavského, aby týž mlynář šaty staré, které k dělání papíru slouží, jinam ze země voziti a prodávati nedopouštěl, než sám aby je kupoval a papír z nich pro obecný užitek země České dělal. " Mlýn byl za třicetileté války zcela rozmetán, na pozemku byl postaven roku 1684 nový mlýn a zván "Hadrový". V gruntovní knize kláštera zbraslavského se praví "Léta 1684 Jan Berounský s povolením vrchnosti milostivej postavil ten mlejn, kterýžto mnoho let pustý byl. Pusté místo s políčkem bylo šacováno za sumu 60 kop míšenských. Roční kladení peněz (splátky) po 6 kopách. Majitele Hadrovského mlýna Jana Berounského, jinak Jana z Hadru, který měl celkem 12 děti, zkosil mor roku 1713. Tehdy byla Praha zachvácena morem zavlečeným z Vídně. Morová rána si za 10 měsíců vyžádala 12 tisíc obětí, což znamenalo, že na mor zemřel každý 6. obyvatel tehdejší Prahy. Mlejn se dědí z pokolení na pokolení, poslední potomek rodu Berounských je Lidmila, která si bere stárka, který na mlýně hospodařil - Josefa Brouchu. Po jeho smrti hospodaří dcera Marie, prvně provdaná Schneibergová, podruhé Malá. Následně hospodaří její syn Josef Malý, který mlel do roku 1925. Zemřel na silný revmatismus v domku v nynější Karlické ulici. Mlýn byl rozdělen na dvě části, budova a hostinec zvlášť, přilehlé příslušenství také zvlášť. Před 1. světovou válkou koupila budovy přilehlé k mlýnu fa Bárta a Tichý, později "Prastav" a zřídila zde drtírnu a opracování mramoru. Začala vyrábět tzv. "granito" a černé desky z černého mramoru, který těžila v lomu nad "Fotofonem". Dvě černé desky dosud slouží v Radotíně na kraji mostu přes potok u papírnictví. Obytnou budovu koupili a přestavěli manželé Votápkovi. Krátce zde byla žehličkárna, krátce sodovkárna. Obytný objekt prodala vdova Votápková rodině Šlajchrtově. Paní Šlajchrtová zde bydlí dosud, další byt v objektu je pronajat rodině Kukačově. K mlýnu patřila též zahrada a taneční sál, kde byly před válkou pořádány taneční zábavy a sokolské slavnosti. Tyto nemovitosti patřily sestře mlynáře Josefa Malého, paní Prokeschové, její manžel Ing.Prokesch se ve II. světové válce přihlásil k Němcům. Proto byl majetek zkonfiskován a po válce konfiskát převzala firma Flieder, později "Janka". Z tanečního sálu zřídila jídelnu pro své učňovské středisko, které vybudovala na zahradě tohoto objektu.

Hořejší mlýn čp. 11 (Böhmův ) měl v době, kdy o něm nacházíme první zmínku, tedy před husitskými válkami v roce 1432, poplatnost jeden a půl kopy. V předbělohorské době je zápis, že od vdovy Komínkovy Evy koupil mlýn písař Petr Stradonides, jehož manželka po jeho smrti v roce 1618 mlýn prodala zpět klášteru zbraslavskému - opatu Jiřímu Uratovi. Téhož roku prodal opat mlýn bluckému mlynáři Mikuláši z Bluku v Černošicích u jezu. Rod Bluckých se drží na tomto mlýně po čtyři generace - 200 let. Všichni se dožívají vesměs vysokého věku 80 až 90 let a mají četné potomstvo. Vít 11 dětí, Jiřík 10 dětí, Josef z prvního manželství 9, z druhého 16 dětí - ten se dožil 91 let, Petr Blucký s manželnou Lidmilou 13 dětí. V roce 1802 manželé Bluckých mlýn prodávají 22 letému Janu Veselému, synu Václava Veselého, mlynáře z Chotče. Má s manželkou Annou 7 dětí. Po něm ujímá mlýn syn František Veselý s manželkou Marií, roz. Kovaříkovou z Třebotova. Mají spolu 10 dětí. Pan otec František umírá v roce 1866 ve stáří 80 let. Potomci prodali mlýn Emilu Čumrdovi, bratru známého radotínského obchodníka Ladislava Čumrdy. Do rodiny se pak přiženil Jan Böhm, jeden ze šesti dětí majitele výletního hostince "Na Cikánce". Oženil s e s vdovou po Emilu Čumrdovi Amalií. Jejich manželství zůstalo bezdětné. Jan Böhm byl vyučen u firmy Kohout na Smíchově, která vyráběla velocipedy s prvním velkým kolem tzv. kohoutovky, později tato firma přešla na výrobu mlýnských strojů. U mlýna postavil pilu. Po smrti Amalie Čumrdové - Böhmové šlo ve mlýně hospodářství "od deseti k pěti", až záložna prodala celý objekt i s nádržkou Dr. Dukátovi. Jan Böhm se odstěhoval do Čími na Příbramsku a oženil se, již stár, s jednou se svých dvou schovanek, které žily ve mlýně. Oba byli již vysokého věku a žili ještě mnoho dalších let. Pro zajímavost uvádíme i ostatní potomky hostinského Karla Böhma: po Janovi Karel - podnikatel, jehož manželkou byla dcera Josefa Šarbocha, mlynáře z Cikánky, takže všechny tyto mlynářské rody byly zpřízněny, potom Ladislav, učitel, Ota, hostinský, který převzal živnost po otci, Jaroslav, stavitel a architekt, byl společníkem firmy Freiwald a Böhm, která projektovala a stavěla divadla např. hronovské Jiráskovo divadlo, kde se dodnes pořádá Jiráskův Hronov. Nový majitel mlýna Dr. Dukát zrekonstruoval celý objekt na pilu, která byla r. 1948 znárodněna a v areálu následně byla vybudována "Strojně traktorová stanice" tak, jak ji známe dnes.

K posledním dvěma mlýnům v centru obce a to Prostřednímu a Dolejšímu, přiváděl odnepaměti vodu mlýnský náhon, který odbočoval z potoka v místech zahrady u Volfů. Tekl dále před Kubrovic statkem, před hospodou u Kinclů, po horním okraji parku na náves, přes zahradu u Nebeských statku, sadem u Hamanů a tunýlkem pod železniční tratí. Dále pokračoval k Broulímům - Dolejší mlýn - a v blízkosti přívozu vtékal opět do potoka. Radotínský potok v části od odbočujícího náhonu až k ústí do Berounky, byl nazýván "Jalovým potokem", neboť vodou byl zásobován nejprve mlýnský náhon a teprve přebytečná voda vtékala do vlastního koryta.
Při nedostatku vody jí bylo v Jalovém potoce velmi málo. Každá větší voda však zatopila celou náves a v místech známého hostince U Horymíra znemožňoval často rozvodněný potok dětem přístup do školy, protože jeho břehy nebyly vůbec upraveny. Protékal mezi řeznictvím pana Šnobla, kovárnou pana Krotila a domkem pana Lukáše, jak to znají dosud pamětníci.
V roce 1876 uvádí starosta Václav Drchota na schůzi představenstva obce, že: "Nynější Jalový potok při každém rozvodnění se zatáčí moc dokola vpravo pod samé vysoké břehy strouhy mlýnské, která poskytuje vodu a zásobuje celou obec jak pro domácí potřebu, tak pro dobytek a co je velmi důležité, v pádu ohně, ana jest řeka Berounka od obce vzdálená".
Nutno si uvědomit, že Jalový potok podemlel na návsi svůj pravý břeh až do míst, kde později byla zřízena obecní studna tj. několik metrů nad nynějším pomníkem padlých. Náhon byl totiž při velké povodni roku 1872 silně porouchán a tzv. nový obecní výbor trval na tom, že opravu musí provést ti, kterým náhon slouží tj. mlynáři, nikoliv obec. V novém obecním výboru byli po založení cukrovaru a cementárny již průmyslníci a živnostníci, nikoliv jen sedláci. V roce 1881 se teprve navrhuje, aby se provedly opravy břehů Jalového potoka a u Dolejšího- Broulímova - mlýna se zřídil most v délce 10m a tak umožněn nerušený přístup dětem do školy i ke kostelu. Teprve v roce 1909 byla provedena korekce potoka, a to jeho napřímení od zahrady u Volfů až do míst, kde je nyní pomník padlých. Podél tohoto napřímeného potoka se pak vybudovala silnice směrem na Lochkov. Mimo obec byla tato silnice postavena již v letech 1886 - 1889. V horní části potoka byly břehy zpevněny nábřežní zdí a dlažbou. Spád se zmírnil čtyřmi stupni, aby se zabránilo podemílání a unášení suti do Berounky.
O provedení této úpravy se zasloužil tehdejší starosta okresu Otakar Nebeský, rolník z Radotína. Před regulací jezdily povozy potokem a místo mostů byly přechody po rozestavených kamenech. Po regulaci však vznikl hluboký dolík v místech dnešního parku. V něm bylo plno kamení a odpadků a uprostřed stála roztrhaná chalupa a obecní kovárna. Potok býval i později často rozvodněn, v srpnu 1925 došlo k neobyčejně silné průtrži mračen. Zpráva z novin uvádí, že potok zaplavil úplně cestu pod viaduktem a jeho divoce vířící vlny zatopily přízemí sousedních domů, takže k vyčerpání vody museli být povoláni hasiči. V jeho vlnách zahynulo i koňské spřežení, jež bylo jimi strženo. Událost potvrzuje i zpráva v Památníku sboru dobrovolných hasičů, která uvádí, že byly strhány všechny lávky, pobořen most u přívozu a zatopeno několik bytů a sklepů.
K náhonům měli mlynáři tzv. vodní právo, ale i povinnost udržovat je v čistotě. Když mlýny skončily svůj provoz, nikdo již náhon nečistil, zanášel se splašky a odpadem všeho druhu. Stal se zdrojem nečistoty, na což většina občanů poukazovala a žádala jeho zrušení a zasypání. K tomu bylo třeba rozhodnutí Zemského úřadu, jehož docílení nebylo snadné. K zasypání a zrušení náhonu došlo teprve ve třicátých letech, tedy dlouho po skončení provozu obou mlýnů, uvážíme-li, že Dolejší mlýn skončil svoji činnost již před koncem minulého století,
Prostřední mlýn po první svět. válce. Mlýn Prostřední, též zvaný Farářský, či Farářů (U Hamanů) čp. 27 má latinskou zmínku z roku 1432 o tom, že vykazuje 1,5 kopy příjmu. V roce 1658 je v soupise povinnosti vykazován tento mlýn, kde působí mlynář Jíra (to drží Pán - což znamená, že byl v nájmu, či zaměstnancem a mlýn patřil klášternímu majetku). V příjmu je vykazováno 40 kop. Rok nato je uváděno, že Matěj Karásek vyměnil svůj mlýn v Řevnicích za tento Prostřední. Jeho syn Šimon, když dospěl a měl být mlynářem, zběhl s celou svojí rodinou, z náboženských důvodů ušel, jak se říkalo, ze země. Potom mlýn opětně zván Panským, protože jej vrchnost vlastnila i sama užívala a pronajímala. Vládu později přejímá rodina Čisteckých, která zde v letech 1775 až 1816 hospodaří. uvedeném roce Čisteckých mlýn prodali sedláku Františku Drchotovi a odstěhovali se. Jako výměnkář zde zůstal otec Antonín Čistecký ještě po řadu let a zemřel 1844. Žil zde tedy sám jako výměnkář ještě 28 let. Poté se majitelé střídali: Šípek, Žitník, Trauba a v roce 1864 v gruntovní knize noví majitelé: Jan a plnoletá Barbora Auřadovi. Jan Auřada zemřel na neštovice a vdova se znovu provdala za Josefa Regenermela. Ve mlýně bylo zavedeno pekařství. Počátkem našeho století kupuje Prostřední mlýn mlynář Karel Dědek. Od těch časů je mlýn zván Dědkův. Syn Karla Dědka byl zaměstnán ve mlýně u Zadních Mašků. Je známo, že otec i syn se prakticky upili. Bratr Karla Dědka František měl dobře zavedené pekařství na Zbraslavi a jejich sestra, paní Pajmová, byla se svým manželem spolumajitelkou hostince U Pajmů. Ve mlýně krátký čas hospodařil pan Lerch, než celý objekt koupil starosta spořitelního spolku, radotínský kupec Bohumil Haman a přestavěl ho na obytný dům.

Posledním mlýnem na Radotínském potoku byl Dolejší mlýn čp. 25, Šnajberkův. Existoval již v době předhusitské a v záznamech se vyskytuje od roku 1432. 1587 je uvedeno, že držitelem je Pán, což značí, že je v majetnické držbě vrchnosti kláštera zbraslavského. V této době je vykazována povinnost 46 Zlatých co povinnost poplatná v penězích, jinak je uváděn pan Kutovec v úroku neboli finanční povinnosti 2,26 Zlatých, Řehák povinností dvou slepic a Anna Řehák povinností čtyř dnů ruční roboty.
V době třicetileté války je tento mlejn bez provozu, nachází se v sutinách, jako většina budov, či obydlí v Radotíně a není zde uváděn žádný obyvatel. Od 1653 je v soupise zaznamenán opět jako mlejn Panskej. V následném období jsou uváděni jako vlastníci Vosolilovi ve dvou generacích, dále dvě generace Šnajberků.
Roku 1864 byl v Radotíně založen Poštovní úřad a byl umístěn nejprve v tomto mlýně, v místech pozdějšího bytu manželů Čubových. Prvním poštmistrem byl hostinský Alois Haman. Po zrušení mlýna objekt koupil v roce 1900 zde bydlící Antonín Vichr a zřídil zde firmu Vichr a synové - výroba kovozboží: železné postele, umývadla, sáně apod. Objekt byl obyvateli nazýván Vichrovna. Během času se zde začaly vyrábět součásti kovového nábytku, posléze kovový nábytek celý. Počátkem 1.sv.války se Vichrovi i s továrnou přestěhovali do Lysé nad Labem - dnes je to známá Xovona. Koncem první války koupil objekt pan Broulím a vybudoval zde smaltovnu, po znárodnění ji převzalo družstvo Smalt, které pokračuje s výrobou dodnes.

Ještě než uzavřeme naše vyprávění o mlýnech na Radotínském potoce, povíme Vám, co jsme objevili v nejstarších písemnostech.Inventáře mlýnů bývaly popsány v zápisech postupních, v knihách sirotčích apod. Před čtyřmi  sty lety bývalo v takovém inventáři, pokud se omezíme jenom na domácnost, asi toto:- dřevěné stoly a židle vyřezávané, lavice kolem světnice, velká almara, truhly, na zdi přibité police a misníky na talíře, postele peřinami- dřevěné talíře i lepší porcelánové, lžíce též takové, cínové slánky, korbel na pivo, konve velkéi menší, mísy velké i menší, mednice- dížky k chleba pečení, škopky, sýrníky, v nichž sejry posyřují, bečky, v nichž se máslo tluče, kotel na ryby, plechové pekáče, plechy na vdolky, putna na mouku, struhadlo a kružidlo na zelí- pod zemí sklep s pivem, hrnce másla přepouštěného i nepřepouštěného, podzemní loch na mléko a smetanu- cínové svícny, lucerny- prací necky. Mnohdy byl v inventáři i hospodářův karabáč a v mlejnici i v komoře visely na zdi ručnice, každý mlýn býval tehdy malou pevnůstkou, poněvadž lotři na mlýny stranou stojící mívali zvláštní zálusk a snažili se jich zmocnit a mlýnské osazenstvo zabít.
A to byl poslední z dvaadvaceti mlýnů na dvaadvaceti km Radotínského potoka, na samém jeho ústí do Berounky.
Vzpomínáním na jejich zašlou slávu jsme se na pár chvil přenesli do dob dávno i ještě nedávno minulých. Víme, že každá doba si nese sebou svoje problémy, ale je naštěstí v lidské přirozenosti vzpomínat jen na to pěkná, idealizovat si lidi, dobu, prostředí, všechno, hlavně snad mládí. Není asi nikdo, komu by se dny jeho mládí nezdály krásné.
Jestli nám ten krátký návrat do našeho mládí a mládí našich předků byl příjemný, splnil dnešní večer svůj účel.
Závěrem chceme upozornit, že historie mlýnů byla čerpána z pramenů zpracovaných bratry Jaroslavem a Václavem Sojkovými, členy páté generace Sojků ve Zbuzanech čp. 18, které byly ochotně zapůjčeny současnými majiteli mlýnů, z pramenů zpracovaných Josefem Růžičkou, z článků dopisovatele Lidové demokracie Josefa Klempery, rodáka z Tachlovic, z informací kronikáře obce Zbuzan Ing. Josefa Kopřivy a z ústního podání potomků, příbuzných a pamětníků, zvláště pak pana otce Miroslava Maška ze Zadní Kopaniny čp.7, pana otce Zdeňka Veselého, mlynáře v Chotči čp. 23, jakož i pana Bedřicha Holíka z Radotína.

Všem touto cestou děkujeme. 

Irena Kozáková