Hrst vzpomínek na mládí

Vzpomínky na Radotín 20. let minulého století, jak je v roce 1982 sepsal PhMr. Bohumil Männchen

Musím se vrátit o nějakých těch šedesát let a více zpět, abych si osvěžil své nejstarší vzpomínky.

Byl jsem v Radotíně již asi pět let. Narodil jsem se 24. července 1918 v Krnově /Jägerndorf/ ve Slezsku, kde tehdy můj otec působil jako úředník c.k. státních drah. Bydleli jsme od r. 1919 v domě č. 26 "U Hamanů". Tento na tehdejší dobu rozlehlý dům měl velký dvůr, do kterého se dívaly pavlače. Bylo tam mnoho partají a zajímavých lidí.
V přízemí se nalézal obchod koloniálním zbožím (a vůbec vším), který byl největší v Radotíně. Do dvora se vjíždělo průjezdem. Po levé straně, čelem k silnici, byl malinký obchod "střižní a galanterní" p. Beránka. Pro nás děti uměl plést nejhezčí pomlázky a hrál pěkně na citeru.
Vpravo od průjezdu stála hospoda - velký dům, dole šenkovna - výčep, později uzenářský obchod, v patře velký sál. Trojúhelníkový dvůr uzavírala další budova, jejíž příze­mí patřilo k hospodě. Byla tam velká lednice, spíže a sklepy.
Hospoda si zaslouží samostatnou kapitolu. Co společenských událostí, divadel a koncertů zažila!
V 1. patře bydleli nájemníci. Namátkou vzpomínám: Dvořákovi, Jarošovi, Svobodovi a jiní. Tento areál byl prvním "světem", který jsem začal objevovat.

K zmíněným domům patřily také zahrady. Jedna u trati, směrem k železničnímu mostu, zvaná "velká", další k vodnímu náhonu, (dnes tunýlek pod tratí), zvaná "malá". A zahrada u hospody.
V té době tudy ještě protékal umělý náhon - zdroj vodní energie pro Prostřední a Dolní mlýn. Bylo to obdivuhod­né dílo asi z XIV. století.
V době, o které hovořím, se již ani v jednom z mlýnů nemlelo. Prostřední (č. 27) byl přestavěn na nájemní domy ve tvaru podkovy s velkým dvorem a bydlelo tam asi 30 partají. Bylo to v sousedství a tak to patřilo do sféry našich zájmů. To jsem ještě nechodil do školy a přísní rodičové nám dětem nějaké potulky netrpěli. Ale i tak tu bylo mnoho zajímavého, především v dědečkově obchodu, u p. Beránka a i v hospodě, kam jsme někdy nepozorovaně pronikli. Dětí bylo v tomto areálu požehnaně a všichni ti starší se k nám chovali výborně.

Vzpomínám na dojmy v bytě p. Kloudy, kde byl sklad všeho možného. Říkalo se tomu tehdy vetešnictví - ale co krásných a nám neznámých věcí tam bylo! Paní Kloudová byla hodná a Toninka, Inka, Láďa i Jarda, děti ač o dost starší, nikdy před námi ne­zavřeli dveře. Pan Klouda byl většinou na cestách za obchodem a ani jinak se doma moc nezdržel - měl rád dobré jídlo a pití i rád si zahrál kartičky. Později jsem s ním prožil mnoho hezkých chvil. Byla to jedna z radotínských postav té doby, člověk vážený – zakládající člen Okrašlovacího spolku v Radotíně. Však se dožil požehnaného věku přes 90 let. 
Také tam bydlel tehdejší jediný a první radotínský lékař MUDr. Bohumil Vodenka, rozšafný muž s kníry, oblíbený lékař a významný veřejný pracovník. Jejich dcery byly pro nás mladé dámy.
Mluvím-li v množném čísle, mám na mysli svou sestřenici Boženu Hamanovou provdanou Šupáčkovou a Vlastu Beránkovou, provdanou Zajíčkovou. Byli jsme stejně staří, dalších našich vrstevníků v blízkém okolí nebylo, neboť poslední válečná léta 1. svět. války nebyla na děti příliš štědrá. Většinou jsme se tedy scházeli na dvoře, na zahradě, nebo v některé z domácností našich rodičů. Řada věcí, které jsme viděli jinde, bylo pro nás zajímavých a zvědavost byla přirozená. Jedno je třeba zaznamenat - naše nároky byly tehdy velmi skromné, jak co do vyprávění pohádek, tak i co do výběru hraček a dalších požadavků ve srovnání s požadavky mládeže dneška.
K tomu se váže jedna humorná příhoda, na kterou jsem nezapomněl. V Radotíně se ještě po 1. svět. válce "drželo" na poutě a posvícení. To bylo pro nás děti slávy! Obíhaly jsme stánky kramářů - jejich stanoviště bylo před mlýnem č. 27 pod vysokou kamennou zdí, vedle krásného barokního vjezdu do dvora směrem k šestihrannému pavilonu, kde bylo pekařství p. Tikala. To vše již neexistuje. Tam byly tak asi čtyři krámky. Další byly kolem náhonu nad parkem proti restauraci Koruna. Někdy přijeli i cirkusáci a kolotočáři. Jejich stanoviště bylo porůznu, dle určení obecního úřadu.
Ale teď k té příhodě - byl to můj první větší výprask! Přijela pouť a my se už rána nemohli dočkat, počítali jsme desetníky a dvacetníky a uvažovali, co za to bude. Ten den si mne ráno zavolal dědeček a praštil se přes kapsu: dal mi 5 KČ (dodnes ji vidím, papírovou) - a to byly tehdy peníze! Vyrazil jsem do ulice a ve své naivitě jsem zarazil u prvního krámku. Nabídka byla přebohatá: kouzelné obálky, frkačky, turecký med, blýskavé tretky, ale mne nejvíc zaujal kohoutek s krásným peřím, který troubil. Vybral jsem si a zaplatil. Pětikorunou. Majitel stánku se ani nenamáhal něco mi vrátit. Odešel jsem se pochlubit nákupem. Dědeček se mne hned zeptal kolik to stálo a když jsem řekl, že mně nic nevrátil, dostal jsem místo pochvaly výprask, abych si pamatoval, že 5 Kč jsou velké peníze. Tím to ovšem neskončilo a dědeček si, veda mne za ruku celýho uřvanýho, došlápl na prodavače, který šidil děti. Dlouhé řeči to nebyly, peníze vrátil a dědeček mu oznámil, že "ještě jednou" a bude balit. Na tento nákup a výprask jsem dodnes nezapomněl. Zdálo se mně to nespravedlivé. Chyba byla, že jsem nevěděl co 5 Kč je. Ale pak už jsem to věděl!

Vždycky jsme se jako děti těšili na jaro. To nějak přicházelo dřív než dnes. Pamatuji se, že o Velikonocích bývalo většinou hezky a teplo, že jsme chodili na boso v měkké zelené trávě, zahrady byly v rozkvětu a byla kuřata, kachňata, housata. Na Velikonoce nám p. Beránek (obchod střižní a galanterní) upletl krásnou pomlázku a vyzbrojeni touto rekvisitou jsme na Velikonoční pondělí chodili po nejbližším okolí. To bylo krásných barevných vajíček, čerstvých, ba i nějaký ten pětník kápl. Taky jsme sledovali "Vzkříšení" a "Boží tělo". Tyto církevní svátky byly pro nás zajímavou a neobyčejnou podívanou. V kostele jsme viděli "tělo Kristovo" u vedlejšího oltáře čekajícího na své vzkříšení na Bílou sobotu. Jindy zase procesí s ministranty a kostelníkem a váženými katolíky nesoucími baldachýn, pod kterým kráčel farář s monstrancí.
Moc rád jsem se pletl v krámě u Hamanů. Bylo to kouzelné prostředí. V každém šupleti něco, pulty plné dobrot a krám plný kupujících. Byl tam také výčep, stále plný "štamgastů". Jména Palas, Žufníček, a mnoho jiných, dnes již nikomu nic neříkají, ale i Radotín měl své typické fi­gurky - každý něco byl. A pili většinou žitnou s rumem. Byl to pro ně snad takový tekutý chléb. Denně. Ale že by byli opilí, nebo dělali výtržnosti, to se nepamatuji. Pan Bolardt přijížděl denně na voze a kůň už pánovi zastavil sám. Po malé žaludeční štamprdli se jelo dál.
S příručími i učedníky jsem byl jedna ruka, byli na mne všichni hodní a všechno mi ukázali. Stejně jako strýc Josef, pozdější šéf firmy, s tetou Máňou. Jedním z příručích kolem r. 1921-2 byl i pozdější předseda svazu družstev Josef Podlipný.
Zvláště předvánoční čas byl v krámě docela jiný - slavnostnější. Nakupovali se věci, na které během roku nikdo nevzpomněl: cukroví, na stromek, punč a jiné lihoviny, které se jinak konsumovaly málo. Však také asi 2 měsíce před Vánocemi vyráběl dědeček nebo strýc Josef Jamajský rum, jemný punč a řadu jiných likérů. To se odbývalo ve sklepě a tam jsem nechyběl.
Také vína se stáčela ze sudů do lahví, špuntovala a opatřovala pěknými vignetami. A pak ještě jedna důležitá specialita, pražila se káva! Na to byla na dvoře jedna místnost - pražírna, kde děd nebo strýc prováděl tento obřad. Skutečně, tato činnost vyžadovala znát, umět a zkušenosti. Káva se nesmí upražit ani málo ani moc a musí vonět! A hlavně strýc to uměl. Když se pražilo, voněl celý dvůr.

V té době ještě nebyla v Radotíně elektřina. Svítilo se petrolejkama a jen tu a tam byly lampy gazolínové s punčoškou. To si dneska už těžko někdo umí představit. A při tomto "osvětlení" se pracovalo, učilo, četlo, besedovalo atd.
Na rohu domu č. 26, vedle obchodu a dnešní uličky k tunýlku, pod tratí, byla radotínská pošta. Pamatuji tam paní poštmistrovou Veselou, váženou dámu, se kterou jsme později bydleli v domě č. 87 (bývalá lékárna).
Tato jedna skromná místnost sloužila dlouhá léta radotínské veřejnosti, stejně jako poštáci (doručovatelé) p. Spilka, Šnajberk, Podzemský a m. j.
Jednou bylo velké vzrušení a naše zvědavost k prasknutí - to jsme se dozvěděli, že pošta byla vyloupena. Dodnes vidím díru vybouranou ve zdi ze zahrady, kterou tam vnikl zloděj. Kdo to udělal a co se ztratilo už nevím, ale těžko pochopit, proč zdí, která byla nejméně 80 cm silná.
Tehdy byl do obchodu zaveden také telefon, dívali jsme se na to jako na zázrak. A dodnes si pamatuji číslo RF31O9.
Jistě stojí za zmínku mlýnský náhon - vodní zdroj energie pro Prostřední a Dolní mlýn (č. 27 a 25). Voda byla vedena umělou strouhou z Radotínského potoka od Horního mlýna,(Böhmův mlýn, dnes STS), kde byla vodní nádrž. Strouha byla stále "pod vodou", kdežto dnešní koryto potoka bylo často suché a sloužilo hlavně při velké vodě a přívalech.

Dílo, o kterém hovořím, je obdivuhodný doklad mistrovství předků a možno ho datovat do XIV. století, stejně jako vznik Prostředního mlýna (Panského-patříval vrchnosti).
Mlýn v celé jeho kráse ještě pamatuji, s dvěma velkými koly a vantrokami. Ale to už se tam nemlelo (asi 1922). Náhon však přetrvával a pod vantrokami jsme chytali malé rybky.
Když už jsem narazil na rybky v náhonu, kde dokonce byly i úhoři, musím věnovat alespoň pár slov mým prvním rybář­ským dojmům. Moc toho nebylo, ale když mi bylo asi 4-5 let, vzal mne sebou dědeček Bohumil na ryby. To jsem snad poprvé spatřil Berounku v její kráse a velebnosti. Vyšli jsme "malou zahradou", kde byla ve zdi vrátka ke trati. Kolem trati k závorám (u dnešního starého hříště). Tam už tenkrát končil Radotín a před námi byla cesta kolem Lázní do "hlav". Je to v místech dnešních chat "u Dvořáků". Tehdy tam široko daleko nebylo nic, jen dost kolmý břeh a několik nízkých vrb. Dědeček měl přes rameno 2 pruty, kruhový podběrák a pikslu na nástražní rybky. Dědeček chytal buď na žížalu, nebo na žemli máčenou v mlíce, ale také dělal jáhlové těsto. Pruty byly "vcelku" a chytalo se většinou na šňůrku připevněnou ke špičce a nejméně 1,5 m otočené na prutě. Na druhém konci vlasce byla "cedule" s udicí - háčkem. Samozřejmě též olovo a splávek. Na druhý prut chytal dědeček dravce - hlavně štiky. Na vlasci byla káča a řada špuntů, na ceduli dvojhák.
Vzpomínám si, že při tomto lovu chytil dědeček parmu a vidím, jak ji z vody vyhodil přes hlavu. Měla asi 1,5 kg. Ale lepší úlovek byla víc jak dvoukilová štika. Jo to byly časy. A tak jsme se vraceli s dobrou náladou. Dědeček měl moc málo času, a tak když jsme později někdy opět vyrazili k vodě, byl to pro mne svátek.
Tehdy bylo na Berounce asi 10 rybářů, s povolením Zbraslavského panství (správce Wunschheim). O to více bylo pytláků - a uměli to! (Žufníček, Cmíral a kdoví jak se všichni jmenovali).
Zcela náhodou jsem zažil své první sportovní dojmy. Jednou - patrně v r. 1922 nebo 1925, to přesně nevím, konal se rodin­ný výlet. Kam? No přece do Lázní, k Myškovům. A tak se šlo cestou, kterou jsem vylíčil při cestě "na ryby". Otec, matka, strýc Josef s manželkou a já. Když jsme přišli do míst dnešní ZDŠ a Dovolilovými, tak po levé straně směrem k řece, pod hrází na zelené louce se mi zjevilo divadlo. Na louce byly postaveny 2 branky a proháněl se tam větší počet lidí v barevných košilích a kopali do takové velké kožené meruny. Na hrázi pak stálo asi 20 lidí, ti se nehonili, jen pokři­kovali. Dlouho jsem se díval a nikdy jsem na tuto událost nezapomněl. Ale tehdy mi nikdo neřekl, že je to fotbal. Asi to nebylo třeba a rodiče k tomu neměli žádný poměr. Možná, že jsem viděl jedno z prvních fotbalových utkání v Radotíně.
Když jsem se dostal na tuto vycházku, stojí jistě za zmínku radotínské Lázně - oaza klidu, krásného prostředí a stříbrné Berounky. Koupání nádherné, ostrůvek z písku, voda po krk a ještě sis mohl koukat na prsty u nohou! Tady vládl "mořský vlk" pan Myška - v bílém, modře pruhovaném tričku a jeho manželka. Na pěkně upraveném, travnatém nebo písečném břehu ve stínu stromů, byl na vodě vor, kolem zábradlí, schůdky do vody a nezbytné kolo pro topící se. Nechyběly ani loďky a nejméně 10 maňasů. Pan Myška měl přes zábradlí položeno bidlo a na laně rozvážně učil adepty plavat.

U Myšků jste dostali všechno k jídlu a pití, co rekreant potřeboval. A ten pořádek! Prostě fantazie. A to bylo před 60 lety. V r. 1982, kdy tyto řádky píšu, byly zpustlé Lázně srovnány se zemí a trčí tam jen něco rozvalin jako po válce…
A s tím souvisí i událost, která nás velmi rozhněvala v době nedávné. (Asi v r. 1973). Nějaký neodpovědný vandal přírody, kterého se nepodařilo adresně odhalit, nechal zničit ostrov nad "hlavami", který se na Berounce připomínal od nepaměti, a je i na mapě panství Zbraslavského z r. 1775. Tento krásný kout pamatujeme jako přírodní rezervaci i jako nenahraditel­nou součást krásné Berounky, kam mohlo přebrodit i dítě.
Škoda, dnešní generace jsou ochuzeny a viník zůstal nepotrestán!
Mezi idyly po 1. svět. válce patřil i ruch na radotínských silnicích - o ulicích se těžko dalo mluvit. Byly vesměs prašné, ať směrem ku Praze (na hranicích velké Prahy ve Velké Chuchli se platil "akcíz"), nebo přímo v obci a spojích do přilehlých vesnic. Potkávaly se tu koňské potahy s kravskými i volskými, sem tam přecházely ovce, nebo jste potkali pasáka s kozou.
Žádný velký ruch a tak ani velká starost o děti, které si na ulici i hráli. Ale okolí těchto ulic bylo upravené, chodníky zametené, péče o zahrádky viditelná. I veřejná zeleň - park na náměstí (návsi) a jiná stromořadí, o které se zasloužil Okrašlovací spolek, svědčily o snaze vylepšit životní prostředí. Často marný boj proti cementárně, která desítky let častovala Radotín spadem popílku.
Pokud moje paměť sahá, viděl jsem automobil na radotínské silnici kolem r. 1923. Byl to "Hispano Suiza" červené barvy pana Epsteina, bankéře, který měl své sídlo v Třebotově (dnes okr. nemocnice) a pravidelně jezdil kolem 9 h do Prahy a po 14 h se vracel. Obdivovali jsme auto i šoféra! To bylo něco! Brzy se však situace změnila a silnice se začaly pozvolna plnit automobily, a to i v Radotíně. Nebylo mi známo, kdo byl první, ale v krátké době se tu objevily i taxi: p. Janovský, Horký, Kejval a také první opravna - p. Polánecký a první benzinová pumpa (u Hamanů).

Auto si pořídil i můj strýc Josef Haman asi v r. 1925. Nejdříve Piccolu a pak Alfu Pragovku - vynikající vozy. Však také provoz obchodu bez auta už nebyl možný.
Div jsme se neprali, kdo bude pomáhat při mytí auta. Pamatuji se i na svou první "řídičskou" příhodu. Auto stálo na jakémsi dřevěném nájezdu a opodál stál štandlík s vodou, na kterém byla ruční pumpa s hadicí. Všetečnost a zvědavost dopustila, že jsem si sedl za volant a otočil klíčkem. Nastartovaný vůz se vlastním chvěním dal do pohybu, sjel jsem dolů a porazil i štandlík. Odměnou byl vejprask.
Moc rád jsem se strejdou jezdil a tak jsem se vlastně poprvé dostal po silnici do Prahy. Viděl jsem "akcíz" a když jsme se potkali s autem, které jelo proti nám, již zdálky se ohlašovalo oblaky prachu. Strýc jezdil rozvážně a pomalu a já jako závozník jsem hlídal auto, zatímco on v pražských krámech na­kupoval. Často mne čekala báječná odměna - vypečená slaná houska a ještě teplý vuřt z udírny Seidlovy na Vinohradech. To byla báseň!
Došlo-li v Radotíně k nějakému vzruchu, vždy nás to zajímalo. Proto také nelze zapomenout na některé radotínské požáry té doby. Jeden z nich byl "u Viternů", to byla pekárna asi v místech dnešního domu p. Zavadila, vedle hostince "u Kolprechtů". Pamatuji se, že požár vypukl kolem poledne, kdy jsem šel pro mléka do statku "u Říhů" (č. 6), přes lávku přes náhon potoka, vedle Drchotů - dnes Kulturní středisko. Začlo se troubit a od Drchotů, kde byla hasičská zbrojnice, vyjela ještě ruční stří­kačka. Táhly jí koně a hasiči se pěšky sbíhali po odhoukání cementárny. K požáru nebylo ani sto metrů, ale než mohlo dojít k zásahu, bylo po pekárně. Ten den jsem přinesl mléko mnohem později…
Další velký požár jsem mohl sledovat většinou u okna. Trval téměř týden. To jsme bydleli "U Hamanů" a hořela stodola ve statku "U Drchotů" - plná úrody. Přijelo mnoho sborů, i z Prahy a lokalisovaný oheň vybuchoval po několik dnů, děsná podívaná hlavně v noci! Dodnes to vidím.
Nad pořádkem v obci bděl strážník a ponocný p. Michálek. Měl nakroucené vousy a autoritu. Také se pamatuji na tehdejší obecní úřad. Byly to tuším 2 míst­nosti v přízemí, dole pak ještě šatlava a 1 byt (po 1. válce tam bydlel p. Fiala Rudolf, úředník fy. Janka, pěvec, basista a filatelista, s rodinou). Nahoře v 1. poschodí byly, myslím, 2 třídy. Tehdy starostoval p. Svoboda a na "obci" pracovali tajemník Hruška a pan Rybář. Později k nim přibyla mladá kráska - Anička Jechová, dnes Holečková, která je už jedinou pamětnicí těch starých časů a je i členem Letopiseckého aktivu.

Radotínská cementárna poskytovala obživu mnoha pracovníkům z Radotína a okolí. Vápenec se těžil v nedalekých lomech "na Cikánce" a vozil úzkokolejnou drážkou taženou koněm do cementárny. Prašnost cementárny vedla zvláště ve 30 letech k boji za její likvidaci. To se uskutečnilo až po 40 letech, kdy byla cementárna zrušena a postavena nová v radotínském údolí na místě mlýna J. Maška. Tehdy ve správní budově bydlel ředitel cementárny Josef Žitný, později Ing. Jan May, dále správec p. Jedlička, Müllerovi a Blažkovi.
Pro nás kluky bylo tehdy nejdůležitější, že u transformátoru před továrnou ''Asta" (akumulátory) vytékal do potoka "teplý kanál" - v zimě v létě. Od jara pro nás eldorádo. Tam jsme se scházeli, hřáli nohy a vymýšleli zábavy. Naproti přes sil­nici byla ke zdi Prostředního mlýna přilepena trafika pí. Bártové - dlouhá léta pro Radotín typická. Ta nad námi bděla a často uplatnila svou energii, když jsme něco přeháněli. Byla také věrnou fanynkou fotbalu. Však taky jejich kluci Jarda a Viktor tady nechyběli. (Václav už byl starší). Tam se tedy rodily první rošťárny a plány, teh­dejší době úměrné.
Moje první cesta do Prahy byla, jak jinak, když otec byl "ajznboňák", než po železnici. Otec si nenechal ujít, abych nepoznal nádraží, vlaky a Wilsoňák, kde byla tehdy vyhlášená restaurace p. Zavřela.
Radotínské nádraží patřilo k těm pěkným, udržovaným pod přísným dohledem pana přednosty. Vzpomínám, jak zaměstnanec p. Čoubek denně zametal peron. Jen v cukrovarnické kampani bylo kolem nádraží hodně bláta, zvláště když pršelo a povozy svážející řepu na váhu p. Wacheta, majitele radotínské tiskárny, silnici náležitě rozjezdily. Ale to bylo bláto v celém Radotíně.
Z jara 1925 jsme se odstěhovali od "Hamanů" z čp. 26. do vlastního domu čp. 87, kde v přízemí byla první radotínská lékárna. Vůně apatyky prolínala celým domem a lákala nás nakouknout dovnitř. V přízemi na východ bydlela pí. poštmistrová Veselá se svými sestrami. Tam často chodila na návštěvu má spolužačka Libuše Kočová se sestrou Věrou. My jsme bydleli v 1. patře na východ a v tomto bytě se 8. června 1925 narodil můj bratr Jiří.
Ani jsme se ještě příliš nezabydleli a zažili jsme, co dokáže Radotínský potok! 11. srpna 1925 se potok po prů­trži mračen rozvodnil a způsobil velké záplavy a škody. I u domu č. 87 byly zaplaveny sklepy. Dodnes vidím hasiče na železničním mostě, jak troubil na poplach!
Proti našim oknům byla budova Elektrárenského svazu, kde šéfoval p. Svoboda se svou zelenou Tatrou (jako džíp) a bděl nad tím, aby "to" všechno svítilo. Po něm tady vládl p. Dvořák. Sem se upíraly zraky, když "to" náhodou zhaslo. Ale fungovali ve dne v noci.
Vzpomínám také na jednu smutnou událost. Jednou takhle brzy ráno v neděli jsme viděli jednoho mladého pracovníka na el. sloupu doslova uhořet. Byl to hrůzný pohled. Snad nešťastná náhoda - někdo omylem zapnul proud.

Při pohledu z okna směrem k přívozu si vzpomínám, jak jsme téměř každou neděli sledovali pochod radotínských sportovců - fotbalistů z hospody "u Grafnetrů" tj. "U Horymíra", na hříště pod mramorkou. Tohle kuriosní hříště bylo provozováno asi 2 roky. Povrch byl z odpadu při řezání mramoru smíšený s vodou a zemí. Po dešti příšerně mazlavá hmota, za sucha samý prach. A při hře byl míč víc v Berounce než na hříšti. Tak se nelze divit, že si kopaná hledala štěstí jinde.
V sousedství čp. 87. byl hostinec "U Pajmů", tehdy pěkný a prosperující podnik. Tam jsem pravidelně chodil pro pivo a tam jsem se často i zdržel, dívaje se na maryáš, který tam hrávali denně, ale hlav­ně v neděli, radotínští tatíci a štamgasti. Brzy mně to naučili. A tak když jsem měl "zpoždění", zaskakoval jsem za někoho u stolu a doma jsem dostal nějaký ten pohlavek. Byla to dobrá škola a později se mně to hodilo. Hrávali tam pan Klouda, řezník p. Katz , otec pozdějšího starosty v Radotíně p. Rys.a m. j.
U p. Rysa se musím zastavit. Byl to starý pán, k 80 rokům, a snad denně chytal ryby "na plavačku" pod přívozem. To by nebylo nic divného, kdyby ovšem celé ho­diny nestál nad kolena ve vodě! Měl neuvěřitelné zdraví. To dělal od jara do podzimu. 

Bylo mi asi 7 roků, když jsem přelézal plot u malé zahrádky, jež byla na východní straně domu. Byly tam nahoře bodce a na jeden z nich jsem si napíchl stehno. Byla to pěkná rána, ale zahojilo se to. Doma jsem vyprávěl, jak jsem se píchl o agave… Výprask následoval hned po ošetření.